Příběh o tom, jak prožívaná radost povýšila i nad zákon
přidáno 03.11.2007
hodnoceno 7
čteno 716(20)
posláno 0
Naše manželství bylo opravdu šťastné. S Janou jsem se seznámil na hasičském bále, kam jsem zašel vlastně jen náhodou. Byla to láska na první pohled. Protancovali jsme spolu celý večer. Oběma nám připadalo, že se známe odjakživa. Za necelý rok následovala svatba.

Od té doby se nám podařilo získat nový byt, koupit si zánovní auto, vybavit domácnost všemi potřebnými a práci usnadňujícími pomocníky. Podle svých představ jsme si zařídili obývák i dětský pokoj. Jen jediné jsme stále nemohli docílit. Dětský pokoj zůstával neobsazený a naše spiolečné úsilí to nějak změnit se pořád míjelo účinkem...

Spolu jsme absolvovali nejrůznější možná odborná vyšetření.
"Všechno je v pořádku", slyšeli jsme pokaždé z úst lékařů.
"Chce to jen trpělivost. Určitě se vám zadaří, až to nejméně budete čekat, uvidíte", utěšovali nás.
"Možná, že vaší ženě prospějí lázně. Klid, žádné stresy a procházky jarní přírodou dělají divy".

Dali jsme na rady odborníků. Pobyt v proslulých Františkových Lázních jsme si zaplatili jako společnou dovolenou. Počasí nám opravdu přálo. Bylo krásné, teplé jaro, vykvétaly první sněženky a stromy se zvolna probouzely ze zimního spánku. Den ode dne více se zahalovaly krásně zeleným mladým listím. Dopoledne jsme s Janou absolvovali předepsané procedury. Koupele a masáže byly velmi příjemné. Odpoledne jsme věnovali procházkám v přírodě a prohlídce památek v okolí. Večer na perfektně vybaveném dvoulůžkovém lázeňském pokoji jsme vychutnávali pro nás oba opravdu nádhernou dovolenou. Uvědomovali jsme si, jak moc jsme jeden na druhém závislí. Na hloubce naší vzájemné lásky se ani za tři roky od svatby vůbec nic nezměnilo.

"Co myslíš Péťo, vyjde to tentokrát?"
To byla otázka, která Janino nitro nedokázala opustit.
"Miláčku, nepřemýšlej o tom, víš, že takto to být nemá", snažil jsem se Janino soustředění zaměřit úplně jiným směrem. Vcelku se mi to i dařilo. Za tři týdny léčení a naprostého oddávání se jen sami sobě jsme si připadali jako právě objevení milenci.

Návrat domů nás uvrhl do tvrdé reality. Mě v práci čekala hromada dopisů, na které bylo třeba reagovat. Jako jednatel firmy jsem to rozhodně neměl snadné. Jana se zase ponořila mezi nádherné exempláře růžového porcelánu, který v malém soukromém krámku s menšími či většími úspěchy prodávala.

Jednoho květnového odpoledne jsem se tak jako obvykle vrátil z práce domů. Jana seděla v kuchyni, před sebou tác krásně nazdobených obložených chlebíčků. Na stole v obýváku sváteční ubrus, svícen s dvěma červenými svíčkami. Ten jsme používali vždycky, když se dělo něco zcela mimořádného.
"Proboha, zapomněl jsem snad na něco? Nemá Jana svátek, či narozeniny? Nemáme výročí svatby?".
To vše mi během pár okamžiků prolétlo hlavou. Teprve, když jsem se ujistil, že nic z toho nepřichází v úvahu, odvážil jsem se zeptat.
"Jani, děje se něco?".
Jana se na mě otočila a já zaznamenal v jejích očích jakýsi zvláštní zářivý plamínek.
"No, to bych řekla, zlatíčko, že se děje!".
Následovala dlouhá odmlka.
"Tak mě už nenapínej, na žádné naše výročí jsem nezapomněl. Dozvím se, co se děje, nebo ne?", zahartusil jsem.
Janina tvář se roztáhla do širokého úsměvu.
"Víš, ty naše návštěvy u Frantíka, kterého jsme si v lázních tolikrát celého pohladili, nám přinesly odměnu. Za nějaký čas tu prostě nebudeme jenom dva....

V první chvíli jsem nevěděl, co říci. Zachvátil mě dříve nepoznaný pocit absolutního štěstí.
"Drahoušku, je to pravda?", objal jsem svoji ženu a políbil ji na ústa. Když mě ujistila, že její těhotenství potvrdil lékař, začal jsem tomu opravdu věřit. Náš život se od té doby podstatně změnil. Na radu lékaře Jana zůstala doma. Nepustil jsem ji k žádné práci a hýčkal jsem si ji tak, jak jsem to jen uměl...

Byl pátek, konec června, když jsem zase, tak jako jindy, kolem čtvrté odpoledne otevřel dveře našeho bytu.
"Ahoj sluníčko", zahalekal jsem.
"Už jsem doma, kdepak jsi?".
Jana neodpovídala. Snad spí, napadlo mě a opatrně jsem otevřel dveře do ložnice. Jana tam ležela na břiše, obličej zabořený do polštáře a hlasitě vzlykala.
"Janinko, prosím tě, co se stalo?".
Přisedl jsem si k ní na pelest a hladil ji po hlavě. Rozplakala se ještě víc.
"Víš, byla jsem dnes na kontrole a doktor mi řekl, že by to naše dítě nemuselo být zdravé. Prý mají podezření na nějaký syndrom, co ovlivňuje mentalitu dítěte".
Znovu se její ramena otřásala pláčem.
"Dali mi na vybranou. Buď mentálně postižené dítě, nebo potrat!".
Zabořila hlavu do polštáře a ramena se jí otřásala pláčem.
"Musela jsem ještě na nějaké speciální vyšetření", pokračovala po chvíli.
"Do týdne se dozvím, jestli je to jisté. Petře, co budeme dělat?".
Ten beznadějný výraz v jejích očích budu dlouho vidět před sebou. Můj věčný optimismus však opět nechal o sobě slyšet.
"Lásko moje, tak ono to ještě není jisté? Třeba to bude úplně jinak a všechno bude OK, nezoufej!".
Objal jsem ji kolem ramen a dlouho trvalo, než se mi podařilo ji uklidnit a na chvíli zastavit průtok jejích slz.
"Myslela jsem, že ani domů nedojdu, tak mi bylo zle...", přerývaně mi líčila Jana. Byl jsem rád, že bydlíme naproti nemocnici a cestu domů Jana neměla dlouhou. Dělal jsem sice hrdinu, ale i mě ta zpráva hlubce zasáhla. Jen jsem to nemohl na sobě nechat znát.

Týden čekání byl pro nás oba životní zkouškou. Jeden před druhým jsme se snažili překypovat dobrou náladou a optimismem, ale jen do doby, než každžý z nás zůstal sám...

Nastala kýžená středa. Jana ráno otevřela oči a okamžitě je zaplavil příval slz.
"Já dnes nikam nemůžu jít, třesou se mi nohy. Celou noc jsem nespala", stěžovala si.
"Víš co?", konejšil jsem ji.
"Co když do té nemocnice půjdu já?".
"A ty bys chtěl?", zeptala se Jana potichu s velkým otazníkem v hlase.
"Zlato moje - nechtěl, ale půjdu", odpověděl jsem.
"Ty budeš hezky doma čekat. Nakonec z okna obýváku mě uvidíš, ne? Neboj se, všechno dobře dopadne", snažil jsem se jí nalít trochu optimismu do žil.

V předsíni jsem nazul boty, navlékl lehkou mikinu a zabouchl za sebou dveře. Cesta do nemocnice i mě připadala nekonečně dlouhá. V čekárně gynekologického oddělení jsem byl kupodivu sám. Po chvíli se otevřely dveře a hlas sestřičky se rozléhal po téměř prázdné místnosti.
"Paní Vránová zde ještě není?".
Okamžitě jsem zareagoval a vysvětlil sitauci.
"Dobře, pane Vrána, pojďte tedy dál", pozvala mne mladá žena do ordinace. U stolu seděl starší lékař, před sebou několik listin. Zvedl oči a prohlédl si mě zkoumavým pohledem. Asi jsem vypadal dost vyplašeně.
"Že se bojí vaše žena, to celkem chápu, ale co vy, vy se taky bojíte?", zavrčel a znovu se zahleděl beze slova do papíru před sebou.
"Sakra, doktore, tak už mě nemuč a řekni to, ať už je to jakékoliv", pomyslel jsem si a nahlas jsem přitom vysvětloval, že ženě nebylo dobře a zůstala raději doma.
"Hm...", pronesl zamyšleně lékař.
Na první pohled u mě nevyvolal přílišné sympatie. Nasadil si brýle, postavil se u stolu. V té chvíli jsem začal mít pocit, že snad každou chvilku zkolabuji a on bude mít konečně také co dělat.
"Posaďte se pane Vrána, ať se mi tady nesložíte", dobrácky pronesl ten v bílém plášti, jako by četl moje myšlenky. Ztěžka jsem dopadl na židli.
"Vyřiďte té Vaší polovičce, že podezření na Downův syndrom se nepotvrdilo. Všechno je v nejlepším pořádku".
Odmlčel se. Po prvním přívalu neuvěřitelné euforie jsem začal očekávat nějaké ale...
"Ale", pokračoval gynekolog a mě už zatrnulo, "potvrdilo se něco jiného".
"A co?", troufl jsem si se nesměle zeptat.
"No, co", nevrlý hlas mi v tu chvíli hrozně lezl na nervy, " nevím, zda z toho budete mít radost nebo starost. Podle mě asi obojí. Vaše žena čeká dvojčata!".

Bylo to, jako když vedle mě uhodí hrom.
"Dvoj... dvojčata?", zakoktal jsem se a požádal o sklenici vody. Teprve po dalším zopakování této zprávy jsem připustil, že to asi bude pravda. S nálezem v kapse, protože jinak by mi to Janinka určitě neuvěřila, jsem odešel. V okně našeho bytu na protější straně nebylo po nějakém životě ani stopy.

Začal jsem přemýšlet, jak takovou zprávu své Janince sdělit. Přece jí to nemůžu jen tak obyčejně naservírovat, ještě by jí to mohlo ublížit. Když jsem zamyšlený procházel kolem billboardu, umístěného na zdi nemocnice, naproti oknu do obývacího pokoje našeho bytu, měl jsem jasno. V nejblížší drogerii jsem zakoupil červenou barvu a malý štětec. Vrátil jsem se k billboardu a jako malý kluk jsem velkými červenými písmeny nakreslil nápis: "J+Š=OK!".Jakub a Šárka, to byla jména, která jsme si s Janou vybrali, až se nám nějaké miminko narodí. V okamžiku, kdy jsem si zálibně prohlížel svoje dílko a přemýšlel, jestli každé písmenko mám ještě orámovat srdíčkem, ozval se za mnou neznámý hlas:

"Tak pane, kdopak vám dovolil si tady takhle čmárat? Víte, že malování barvou na tuto plochu je protiprávní, když nemáte souhlas vlastníka?".
Otočil jsem se. Strážník obecní policie byl nekompromisní.
"Dostanu tisíc korun pokuty a až tady budu znovu procházet za dvě hodiny, chci vidět tu plochu čistou!".
V mojí situaci bych mu dal i "modré z nebe". Bylo mi úplně jedno, co mě to bude stát. Radost, kterou jsem pociťoval, byla opravdu nade vše. Zaplatil jsem tisícovku a slíbil, že do dvou hodin všechno odstraním.

Doma bylo tísnivé ticho, když jsem odemkl dveře. Jana seděla v kuchyni, s nepřítomným pohledem, upřeným kamsi do daleka. Před sebou nedopitý hrnek kávy.
"Tak jsem tady, zlato moje", pronesl jsem nahlas a bez známky úsměvu vešel za ní.
"A??". To b ylo jediné, na co se zmohla. Oči se jí znovu zalily slzami.
"Víš co?", řekl jsem vážně, "půjdeme si to vyříkat do obýváku, tam to bude důstojnější".
Zvedl jsem ji ze židle, přivinul ji k sobě. Nechala se bez odporu vést. V obýváku jsem otevřel okno a Janu pustil před sebe "na čerstvý vzduch".
"Pořád nic nevidíš?", ptal jsem se. Koukala na mě nechápavě. Tehdy jsem to ani já už nevydržel.
"Víš", zašeptal jsem jí do ucha.
"Všechno je OK a ty budeš mít dvojčata, tam to máš písemně", ukázal jsem na protější stranu ulice. Jana okamžitě pochopila.
"Jakub a Šárka?".
Podívala se na mě zářícíma modrýma očima, z nichž jako by zázrakem zmizely poslední stopy těch smutných slziček a nahradily je slzy štěstí ...

Jakub se Šárkou, kteří spatřili světlo tohoto světa v listopadu, nám oběma dělají jen radost. Zařízený dětský pokojík, do kterého jsme museli přikoupit ještě jednu postýlku, tak konečně našel ty správné uživatele.

přidáno 06.12.2007 - 16:13
krásný... moc se povedla :D)
přidáno 16.11.2007 - 16:24
taky jsem to četla jedním dechem..
přidáno 04.11.2007 - 16:18
Krásná... lidská... a vůbec... prostě se povedla ;)
přidáno 04.11.2007 - 12:38
Přečetla jsem ji jedním dechem...;) udělala radost i mně...
přidáno 04.11.2007 - 10:31
znám tohle očekávání a je to napsáno moc hezky... znám děti s Downovým syndromem a jsou to taky úžasní uživatelé :-)
přidáno 03.11.2007 - 16:46
Skvělé, souhlas s kitty. :-)
přidáno 03.11.2007 - 15:47
líbí se mi to, skoro jsem u toho brečela, je to napsané hodně přesvědčivě

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Radost nade vše : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Divoká jízda

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku