Na křesle z ratanu...

Na křesle z ratanu,
s doutníkem v dlani,
hned časně poránu
ještě za svítání,
sedával starý pán
vzpomínkám odevzdán.
Tabákem voňavým
vzpomínkám lákavým
nelze se ubránit,
nelze je vypudit,
a tak dál vzpomíná
na léta nevlídná,
na léta marnivá,
úsměv se rozplývá
na jeho tváři
a snad i na chvíli
nevnímá stáří.
Ač tělo strádá,
duše se cítí
být stále mladá.

Na křesle z ratanu,
hned časně poránu,
starý pán sedával,
doutníky kouříval.
Život má na háčku,
v dýmovém obláčku
čas se mu chýlí,
jak dlouho bude tu?
Měsíc? Den? Chvíli?

Na křeslo z ratanu
starý pán usedá,
je časně poránu,
s životem smířený
více už nehledá.
Z kapsy chce poslední
doutníček vylovit,
oči však pohasly,
nestihl zapálit.
Přestalo srdce bít,
ruka mu povadla,
poslední vzpomínka
v mysli již uvadla.
Na křesle z ratanu
dívá se do ticha,
všechno je jako dřív,
jen on už nedýchá.

Nikdo už nesedá
na křeslo z ratanu,
prázdné je navečer,
prázdné je poránu.
Jen vzduchem proplouvá,
tabákem protkána,
vzpomínka voňavá,
vzpomínka na pána.