až vyjde slunce, promluvím

Až zajdou hvězdy, budeš se ptát,
proč jakmile jen padne tma,
zůstanu opmráčena stát
a okno pokoje za mě dýchá.

Až zajdou hvězdy, zapomeneš
na tmu, jež po dni přijde zas,
jako každej den, zapomeneš
že ptal ses uvězněnejch v tiše.

Až zajdou hvězdy, povstaneš,
dlaní jak z hedvábí setřeš mi slzy,
nad mými zraky, povstaneš,
proč dnes večer nic neříkám
budeš se ptát...
Až zajdou hvězdy, přistoupíš
k oknu, ješ za mě v noci dýše,
aniž si možná připustíš,
že nic neřeknu ani jindy (večer)...

Až zajdou k´hvězdy, uvidíš,
že tma už tiše opouští nás
a v duchu sobě utřídíš
rytmus, jímž *zase sama* dýchám!

Až zajdou hvězdy, promluvím -
to uslyšíš den tiše sténat,
ač mými ústy, hlasem mým,
tak počkej se mnou do večera, a
až zajdou hvězdy,
pochopíš...