Závidím

Možná, spíš jistě, trochu závidím
pokoru, s níž Příroda vždy znova
v proměnách s rýmem střídá rým
a já? S obavou jen vykročím
vstříc změně, co nejistotu chová,
zas poznat mám, co dávno vím,
život není hudba Mozartova
***
Ty, přírodo, v barvách Podzimu
své oddanosti věčný neseš díl,
důvěrný úklon, pokyn pro Zimu
pel červenozlatý déšť že smyl,
již maličko jen, pár zbývá chvil,
samotář v dálce strom, jdeš říci mu
poslední list by s láskou odložil
***
Tak přijímáš v tichém odevzdání
času chod krokem neměnným,
když při hřejivém krbu plápolání
s vlečkou jinovatky přes okno tě zřím
jak poddána jsi ročním obdobím
Teď první vločka taje na mé dlani
proč, Přírodo, ti trochu závidím..?
***