|
Jde o (v pořadí druhé) společné dílo autorů "ivkaja+nostalgik".
|
Možná, spíš jistě, trochu závidím
pokoru, s níž Příroda vždy znova
v proměnách s rýmem střídá rým
a já? S obavou jen vykročím
vstříc změně, co nejistotu chová,
zas poznat mám, co dávno vím,
život není hudba Mozartova
***
Ty, přírodo, v barvách Podzimu
své oddanosti věčný neseš díl,
důvěrný úklon, pokyn pro Zimu
pel červenozlatý déšť že smyl,
již maličko jen, pár zbývá chvil,
samotář v dálce strom, jdeš říci mu
poslední list by s láskou odložil
***
Tak přijímáš v tichém odevzdání
času chod krokem neměnným,
když při hřejivém krbu plápolání
s vlečkou jinovatky přes okno tě zřím
jak poddána jsi ročním obdobím
Teď první vločka taje na mé dlani
proč, Přírodo, ti trochu závidím..?
***
27.07.2012 20:30
Když jsem to přečetl poprvé, tak mi to přišlo strašně strojené až skoro umělé, ale když jsem to přečetl podruhé a nahlas, tak to začalo znít opravdu hezky, rytmycky vyvážené a duch z toho sálá v každém slově. Takže prvotní dojem se najednou rozplynul a zůstal jen ten nadmíru pozitivní. Pěkné... opravdu... :-)...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.