|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Dvojčata vyrážejí složit nejtěžší ze tří zkoušek na cestě k Eldaře, zkoušku uvědomění.
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 25: Zkouška uvědomění
V obývacím pokoji Dvojčatiště bylo ticho a přítmí. Když Vamesa viděla sourozence vracet se, odešla od okna a posadila se na lavici u stolu. Dveře zaskřípaly a otevřely se. Vstoupila Vanesa a zavřela za sebou. Nepromluvila. Neslyšně přišla ke stolu a sedla si na židli naproti Vamese. Hluboce vydechla.
„Tak co?“ řekla opatrně Vamesa.
„Eira před námi něco skrývalu,“ řekla Vanesa.
„Mělu tajemství?“ řekla Vamesa bez náznaku překvapení. Očekávala to.
„Nejen obyčejné tajemství, spíš tabu,“ řekla Vanesa a začala Vamese vyprávět příběh Eiřiva dětství, jak vyrůstalu v kmeni divomužek a ve třinácti letech hy poslali do města, kde se hy ujal Nejlepší domov pro děti, který hy připravil o všechnu svobodu a naději, a zachránila hy z toho Lirien, která se hy ujala a dala mí největší volnost, jakou ve městě mohlu dostat.
„Asi nechtělu, abychom se kvůli nímu cítili špatně,“ řekla nakonec Vanesa. „Nechtělu, aby na nás dopadlo, co divomužky dělají s třináctiletými a jaké krutosti se na nich dopouští Nejlepší domov pro děti. Eira řeklu, že by to ublížilo těm, kdo v Nejlepším domově pro děti skutečně najdou útočiště. — Myslím, že nechtělu, abychom si uvědomili trhliny ve společenském uspořádání, protože bychom ho mohli začít zpochybňovat a s ním pak úplně všechno.“
Vamesa si pravou dlaň položila na zápěstí levé ruky. „Myslím, že máš pravdu. A to je to uvědomění, ne? Nejde jen o to vědět věci, jde o poznání, když před tebou někdo nebo něco skrývá pravdu. Možná je čas přestat předstírat, že je svět jednoduchý a že odpovědi, které nám dávají, říkají všechno.“
„Možná,“ řekla Vanesa.
„Myslím, že je čas, abychom tomu čelili,“ řekla Vamesa. „Pokud nepřesvědčí Eldaru toto zjištění, tak pak už vážně nevím, co by mohlo být na zkoušku uvědomění potřeba. Vyrazíme zítra, co myslíš?“
„Myslíš, že jsme připraveni?“ řekla Vanesa.
„Jsme připraveni ode dne, kdy jsme si uvědomili, že svět není takový, jaký se nám zdá,“ řekla Vamesa. „A ten den je dnes. A od zítřka můžeme navíc přestat předstírat, že je svět jednoduchý.“
„Souhlasím,“ řekla Vanesa. „Vyrazíme tedy zítra.“
„Teď pojďme spát, budeme potřebovat všechnu naši sílu,“ řekla Vamesa.
Té noci leželi vedle sebe jako obvykle. Ale jejich mysl byla těžší. Těžší o váhu uvědomění.
Svět přece jen dával smysl a oni už byli připraveni tomu čelit.
* * *
Následujícího rána byl vzduch čerstvý a svěží. Vamesa a Vanesa vyšly z chaty. Nesly si jen svoje batohy a Vamesa v ruce svírala mapu od kouzelníka Magnuse.
Mlčky kráčeli po štěrkové cestě ze svahu a křupání štěrku pod jejich botami byl jediný zvuk, který upoutával jejich pozornost. Dorazili k Eiřivě stanu, kde už čekalu Eira. Ježí postoj byl uvolněný, ale oči v pozoru. Dívalu se jim vstříc a ježí výraz byl nečitelný.
„Jdeme podstoupit zkoušku uvědomění,“ prohlásila Vamesa uvědoměle.
„Takže odcházíte?“ zeptalu se Eira. „Chcete, abych šelu s vámi?“
Vanesa zakroutila hlavou. „Už jste nám pomohlu dost, ukázalu jste nám, že svět není takový, jaký se zdá.“
Eira pomalu vydechlu. „Nechť je k vám Eldara laskavá.“
„Děkuji, Eiro,“ řekla Vanesa.
„Vrátíme se,“ řekla Vamesa.
Eiřiv úsměv připomínal spíš úšklebek. „Já vím.“
„Na shledanou,“ řekla Vanesa a po ní i Vamesa. Stejně jim odpovědělu Eira.
Dvojčata se odvrátila a pokračovala ve své cestě. Před nimi se vznášely koruny stromů, podepřené jen jejich kmeny. Stromy se jim najednou zdály vyšší než dříve a jejich stíny jim připomínaly tvarem prsty.
Chvíli šli potichu. Pak Vamesa promluvila tichým, ale sebejistým tónem: „Nevím, jak tobě, ale mně připadá les nějaký jiný než dřív. Cítím, jako bych mu lépe rozuměla. Už to není jen okolí plné náhodných stromů, ale všechno v něm má význam.“
„Ale to tak bylo odjakživa,“ řekla Vanesa. „Nevšímali jsme si toho, ale cítili jsme to. Jak stromy dýchají, jak si šeptají příběhy. Jako by bylo všechno propojené, zakořeněné. Stromy mají kořeny, řeky mají kořeny, dokonce i lidé někam patří a bolí je, když jsou odtud odloučeni. A i my někam patříme, jen ještě nevíme kam.“
„Teď bychom to možná ještě cítit neměli,“ řekla Vamesa.
„Proč ne? Vždyť je to úžasné,“ řekla Vanesa.
Vamesin hlas byl ostrý, ale ne nezdvořilý: „Protože abychom prošli zkouškou, nebude stačit jen si něco uvědomit, budeme si muset uvědomovat věci v průběhu celé zkoušky. Proto bychom neměli svoje uvědomění vyčerpat, než ke zkoušce dorazíme.“
Vanesa pomalu přikývla. „Máš pravdu.“
Šli dál. Vamesa navigovala podle mapy a les kolem nich houstnul a stával se nepřehledným, až si skoro Vamesa ani nebyla jistá, zda jdou správně. Nakonec však došli na mýtinu, kterou podle mapy očekávali.
Ve středu mýtiny stál kamenný podstavec a na něm spočíval jediný předmět. Byl matoucí. Vypadal jako oválné zrcadlo, ale jeho povrch neodrážel světlo, byl tmavě šedý a matný. To bylo místo, kde podle mapy měla začít zkouška uvědomění.
Vamesa srolovala mapu a schovala ji do batohu. Vanese se napětím sevřel krk.
Přišli.
A zkouška začala.
Na mýtině bylo ticho, až na šustění listí ve větru.
Vanesa přistoupila k podstavci, její oči se zaměřily na tmavé zrcadlo na něm.
Obrátila se na Vamesu, její hlas byl tichý, ale naléhavý. „Myslíš, že Eldara přijde? — Nebo místo ní přijde někdo jiný?“ ptala se Vanesa.
Vamesa se rozhlédla po korunách okolních stromů. V dálce si povšimla povědomého havrana klidně sedícího na větvi nízko nad zemí.
„Myslím, že sama nepřijde,“ řekla Vamesa sourozenci. „Ráda se schovává, jako většina elfů.“ Blikla očima k havranovi. Ten nereagoval a dál klidně seděl. „Ale sleduje nás. Asi je někde poblíž a my ji musíme najít.“
Vanesa se zamračila. „Jak?“
Vamesa znovu vytáhla Magnusovu mapu a důkladně si na ní prohlédla okolí místa, kde stáli. „Budeme hledat. Poslouchat. Sledovat stopy.“ Vrátila mapu zpět do batohu. „Začneme s kameny a klestím, třeba najdeme nějaké značky. Ty prohledej tam tu část mýtiny a já projdu opačnou stranu, setkáme se na druhém konci.“
Dvojčata se rozdělila a prohledávala okraje mýtiny. Vanesa si všimla shluku hladkých kamínků pokrytých mechem, které se nezdály být na svém místě. Klekla si k nim. Všimla si, že o kousek dál leží hromádka klestí, bylo ohořelé, jako by šlo o zbytky předčasně uhašeného ohniště.
Když zvedla jeden z kamínků, mezi stromy se ozvalo chichotání. Vanesa se tam podívala a spatřila maličkou postavu s vzorovanými křídly, která se vznášela ve vzduchu.
„Víla,“ zašeptala Vanesa.
Víla se podívala přímo na Vanesu. „Hledáte Eldaru, že?“
Vanesa přikývla, její hlas se chvěl. „Ano. Pomůžeš mi ji najít, prosím?“
Křídla víly se zachvěla. „Hledej prsty pohřbené v hlíně,“ řekla a na místě zmizela.
Vanesa zamrkala. Pomyslela si, že Eldara musí být opravdu zvláštní.
Víla se znovu objevila o kousek vedle. „A pak prozkoumej ruku,“ dodala a zašklebila se.
„Proč mi pomáháš?“ zeptala se Vanesa.
Víla se zachichotala a znovu zmizela. Po chvilce se objevila hned vedle Vanesy, což Vanesu náležitě vylekalo.
„Protože jsi zvědavá,“ řekla víla. „Je to zajímavé, ale taky je to dobře.“
„Děkuji,“ řekla Vanesa a pokračovala na místo setkání s Vamesou.
„Našla jsi něco?“ zeptala se jí Vamesa, když se potkali na konci louky.
Vanesa jí pověděla, co jí řekla víla o prstech a ruce, a také o kamení a klestí.
„To je hádanka,“ řekla Vamesa. „Prsty... to budou nejspíš kořeny starého dubu. A ta ruka? Možná větev, nebo kmen.“
Vanesa pomalu přikyvovala. „Zkusím nějaký dub najít.“ Klekla si a položila dlaň na hlínu, zavřela oči a vnímala. Chvíli se nic nedělo, pak si všimla jemného pulzu připomínajícího tlukot srdce. Připadalo jí, že jedním směrem je silnější.
Otevřela oči a zvednula se. Chtěla se podívat na Vamesu, ale ta už tam nestála. Vanesa se zmateně a trochu vystrašeně rozhlédla.
„Tudy!“ ozvala se Vamesa, která už byla o kus dál. Vanesa se za ní hned rozeběhla.
Rychle prošli několika řadami stromů, atmosféra byla plná očekávání. Došli na vedlejší mýtinu, kde stál masivní dub, jehož kořeny se kroutily jako prsty obra.
„To je ono. Jak jsi ho našla tak rychle?“ řekla Vanesa udiveně.
„Použila jsem oči,“ vysvětlila Vamesa radostným tónem.
„Aha,“ řekla Vanesa, ještě trochu vystrašená tím, že Vamesa nebyla tam, kde ji očekávala. Pak prošla kolem dubu a prohlédla si jeho kmen. „To je ono.“
„Teď ruka,“ řekla Vamesa a podívala se nahoru. Větve se tam kroutily do všech stran. Vamesa obešla dub a prohlédla si všechny větve, které byly ze země vidět, ale nic tam nebylo, jen větve a listy. „Nic,“ povzdechla si.
Vanesa byla frustrovaná. „Něco nám uniká.“
Vamesa se zašklebila a její oči se zúžily. „Počkej. Co když není na stromě? Co když je na větvi, která není součástí dubu?“
Vanesa se rozhlédla a šla prohlédnout okolní stromy, Vamesa také. Ale ani tam nic zvláštního nenašli, vrátili se tedy k dubu.
Vamesa se podívala do jeho koruny podruhé a teď tam uviděla, jak na větvi, kde ještě před okamžikem nikdo nebyl, sedí Eldara, v krásném zeleném plášti.
„Našli jste mě,“ řekla Eldara hlasem měkkým, ale pobaveným. Skočila z větve a ladně přistála u dvojčat. Její oči vypadaly starobyle a její pohled byl ostrý. Rychle si dvojčata prohlédla. „Působivé, ale zkoušku ještě nemáte za sebou. Uvidíme, zda jste připraveni.“
Eldara zvedla ruku ke rtům a pískla. Ozval se ostrý zvuk, který pronikl tichem. Přiletěl havran a posadil se jí na rameno. Naklonila hlavu a její zlatavé vlasy se zatřpytily ve slunečním světle.
„Vameso, co sis uvědomila?“ řekla Eldara klidným, ale vážným tónem a čekala, které z dvojčat zareaguje.
Vamesa váhala, sevřela dlaně. Dopadla na ni tíha toho, že si uvědomila, že je právě zkoušená a že na tom, co řekne, závisí jejich budoucnost. „Já...,“ začala nejistě a pomalu, „jsem si uvědomila, že dýchám, i když na to nemyslím.“
Eldara se na ni ještě chvíli dívala, její výraz byl nečitelný a pak se obrátila k druhému dvojčeti. „Vaneso, co sis uvědomila ty?“ řekla.
Vanesa také váhala, i když na sobě nedala tolik znát, jak těžké to pro ni je.
„Uvědomila jsem si, že Eira před námi skrývalu něco ze své minulosti,“ řekla Vanesa. „A myslím, že šlo hlavně o to rozpoznat, když přede mnou někdo něco tají, ať už je to ze strachu, hanby nebo ohleduplnosti. Uvědomit si to je podle mě první krok k porozumění.“
Eldařiny rty se zkřivily v slabý úsměv. „Ani jedna z vašich odpovědí není dokonalá, ale Vamesina odpověď je dobrá — jednoduchá, upřímná. A Vanesina odpověď je ještě lepší, ukazuje zvědavost a odvahu čelit nepohodlným pravdám.“ Eldara udělala krok k dvojčatům. „Oba jste prošli zkouškou uvědomění.“
Vamesa prudce vydechla, ulevilo se jí. Vanesa se uvolnila.
„Vědomí si něčeho,“ řekla jemně Eldara, „není jediná stránka uvědomění. To má mnoho stránek. Objevili jste některé jeho podoby, ale pro váš věk a vaši úroveň to stačí.“
Eldara se usmála. „Jste připraveni navštívit místo, kde bydlím, učit se tam způsoby divočiny, písně lesa a podobu světa?“
Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy. Pak Vanesa bez váhání přikývla. „Ano.“
„Ano,“ řekla i Vamesa.
„Pak pojďte. Vaše cesta právě začíná,“ řekla Eldara. Otočila se a rychlým krokem vyrazila do lesa.
Vamesa a Vanesa ji následovali. A jak procházeli lesem, zdálo se jim, že stromy se k nim naklánějí, jako by je vítaly. Čaroděj je vedl do neznáma, kde se konečně měli dozvědět to, co tak moc potřebovali a toužili poznat.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 25: Zkouška uvědomění
V obývacím pokoji Dvojčatiště bylo ticho a přítmí. Když Vamesa viděla sourozence vracet se, odešla od okna a posadila se na lavici u stolu. Dveře zaskřípaly a otevřely se. Vstoupila Vanesa a zavřela za sebou. Nepromluvila. Neslyšně přišla ke stolu a sedla si na židli naproti Vamese. Hluboce vydechla.
„Tak co?“ řekla opatrně Vamesa.
„Eira před námi něco skrývalu,“ řekla Vanesa.
„Mělu tajemství?“ řekla Vamesa bez náznaku překvapení. Očekávala to.
„Nejen obyčejné tajemství, spíš tabu,“ řekla Vanesa a začala Vamese vyprávět příběh Eiřiva dětství, jak vyrůstalu v kmeni divomužek a ve třinácti letech hy poslali do města, kde se hy ujal Nejlepší domov pro děti, který hy připravil o všechnu svobodu a naději, a zachránila hy z toho Lirien, která se hy ujala a dala mí největší volnost, jakou ve městě mohlu dostat.
„Asi nechtělu, abychom se kvůli nímu cítili špatně,“ řekla nakonec Vanesa. „Nechtělu, aby na nás dopadlo, co divomužky dělají s třináctiletými a jaké krutosti se na nich dopouští Nejlepší domov pro děti. Eira řeklu, že by to ublížilo těm, kdo v Nejlepším domově pro děti skutečně najdou útočiště. — Myslím, že nechtělu, abychom si uvědomili trhliny ve společenském uspořádání, protože bychom ho mohli začít zpochybňovat a s ním pak úplně všechno.“
Vamesa si pravou dlaň položila na zápěstí levé ruky. „Myslím, že máš pravdu. A to je to uvědomění, ne? Nejde jen o to vědět věci, jde o poznání, když před tebou někdo nebo něco skrývá pravdu. Možná je čas přestat předstírat, že je svět jednoduchý a že odpovědi, které nám dávají, říkají všechno.“
„Možná,“ řekla Vanesa.
„Myslím, že je čas, abychom tomu čelili,“ řekla Vamesa. „Pokud nepřesvědčí Eldaru toto zjištění, tak pak už vážně nevím, co by mohlo být na zkoušku uvědomění potřeba. Vyrazíme zítra, co myslíš?“
„Myslíš, že jsme připraveni?“ řekla Vanesa.
„Jsme připraveni ode dne, kdy jsme si uvědomili, že svět není takový, jaký se nám zdá,“ řekla Vamesa. „A ten den je dnes. A od zítřka můžeme navíc přestat předstírat, že je svět jednoduchý.“
„Souhlasím,“ řekla Vanesa. „Vyrazíme tedy zítra.“
„Teď pojďme spát, budeme potřebovat všechnu naši sílu,“ řekla Vamesa.
Té noci leželi vedle sebe jako obvykle. Ale jejich mysl byla těžší. Těžší o váhu uvědomění.
Svět přece jen dával smysl a oni už byli připraveni tomu čelit.
* * *
Následujícího rána byl vzduch čerstvý a svěží. Vamesa a Vanesa vyšly z chaty. Nesly si jen svoje batohy a Vamesa v ruce svírala mapu od kouzelníka Magnuse.
Mlčky kráčeli po štěrkové cestě ze svahu a křupání štěrku pod jejich botami byl jediný zvuk, který upoutával jejich pozornost. Dorazili k Eiřivě stanu, kde už čekalu Eira. Ježí postoj byl uvolněný, ale oči v pozoru. Dívalu se jim vstříc a ježí výraz byl nečitelný.
„Jdeme podstoupit zkoušku uvědomění,“ prohlásila Vamesa uvědoměle.
„Takže odcházíte?“ zeptalu se Eira. „Chcete, abych šelu s vámi?“
Vanesa zakroutila hlavou. „Už jste nám pomohlu dost, ukázalu jste nám, že svět není takový, jaký se zdá.“
Eira pomalu vydechlu. „Nechť je k vám Eldara laskavá.“
„Děkuji, Eiro,“ řekla Vanesa.
„Vrátíme se,“ řekla Vamesa.
Eiřiv úsměv připomínal spíš úšklebek. „Já vím.“
„Na shledanou,“ řekla Vanesa a po ní i Vamesa. Stejně jim odpovědělu Eira.
Dvojčata se odvrátila a pokračovala ve své cestě. Před nimi se vznášely koruny stromů, podepřené jen jejich kmeny. Stromy se jim najednou zdály vyšší než dříve a jejich stíny jim připomínaly tvarem prsty.
Chvíli šli potichu. Pak Vamesa promluvila tichým, ale sebejistým tónem: „Nevím, jak tobě, ale mně připadá les nějaký jiný než dřív. Cítím, jako bych mu lépe rozuměla. Už to není jen okolí plné náhodných stromů, ale všechno v něm má význam.“
„Ale to tak bylo odjakživa,“ řekla Vanesa. „Nevšímali jsme si toho, ale cítili jsme to. Jak stromy dýchají, jak si šeptají příběhy. Jako by bylo všechno propojené, zakořeněné. Stromy mají kořeny, řeky mají kořeny, dokonce i lidé někam patří a bolí je, když jsou odtud odloučeni. A i my někam patříme, jen ještě nevíme kam.“
„Teď bychom to možná ještě cítit neměli,“ řekla Vamesa.
„Proč ne? Vždyť je to úžasné,“ řekla Vanesa.
Vamesin hlas byl ostrý, ale ne nezdvořilý: „Protože abychom prošli zkouškou, nebude stačit jen si něco uvědomit, budeme si muset uvědomovat věci v průběhu celé zkoušky. Proto bychom neměli svoje uvědomění vyčerpat, než ke zkoušce dorazíme.“
Vanesa pomalu přikývla. „Máš pravdu.“
Šli dál. Vamesa navigovala podle mapy a les kolem nich houstnul a stával se nepřehledným, až si skoro Vamesa ani nebyla jistá, zda jdou správně. Nakonec však došli na mýtinu, kterou podle mapy očekávali.
Ve středu mýtiny stál kamenný podstavec a na něm spočíval jediný předmět. Byl matoucí. Vypadal jako oválné zrcadlo, ale jeho povrch neodrážel světlo, byl tmavě šedý a matný. To bylo místo, kde podle mapy měla začít zkouška uvědomění.
Vamesa srolovala mapu a schovala ji do batohu. Vanese se napětím sevřel krk.
Přišli.
A zkouška začala.
Na mýtině bylo ticho, až na šustění listí ve větru.
Vanesa přistoupila k podstavci, její oči se zaměřily na tmavé zrcadlo na něm.
Obrátila se na Vamesu, její hlas byl tichý, ale naléhavý. „Myslíš, že Eldara přijde? — Nebo místo ní přijde někdo jiný?“ ptala se Vanesa.
Vamesa se rozhlédla po korunách okolních stromů. V dálce si povšimla povědomého havrana klidně sedícího na větvi nízko nad zemí.
„Myslím, že sama nepřijde,“ řekla Vamesa sourozenci. „Ráda se schovává, jako většina elfů.“ Blikla očima k havranovi. Ten nereagoval a dál klidně seděl. „Ale sleduje nás. Asi je někde poblíž a my ji musíme najít.“
Vanesa se zamračila. „Jak?“
Vamesa znovu vytáhla Magnusovu mapu a důkladně si na ní prohlédla okolí místa, kde stáli. „Budeme hledat. Poslouchat. Sledovat stopy.“ Vrátila mapu zpět do batohu. „Začneme s kameny a klestím, třeba najdeme nějaké značky. Ty prohledej tam tu část mýtiny a já projdu opačnou stranu, setkáme se na druhém konci.“
Dvojčata se rozdělila a prohledávala okraje mýtiny. Vanesa si všimla shluku hladkých kamínků pokrytých mechem, které se nezdály být na svém místě. Klekla si k nim. Všimla si, že o kousek dál leží hromádka klestí, bylo ohořelé, jako by šlo o zbytky předčasně uhašeného ohniště.
Když zvedla jeden z kamínků, mezi stromy se ozvalo chichotání. Vanesa se tam podívala a spatřila maličkou postavu s vzorovanými křídly, která se vznášela ve vzduchu.
„Víla,“ zašeptala Vanesa.
Víla se podívala přímo na Vanesu. „Hledáte Eldaru, že?“
Vanesa přikývla, její hlas se chvěl. „Ano. Pomůžeš mi ji najít, prosím?“
Křídla víly se zachvěla. „Hledej prsty pohřbené v hlíně,“ řekla a na místě zmizela.
Vanesa zamrkala. Pomyslela si, že Eldara musí být opravdu zvláštní.
Víla se znovu objevila o kousek vedle. „A pak prozkoumej ruku,“ dodala a zašklebila se.
„Proč mi pomáháš?“ zeptala se Vanesa.
Víla se zachichotala a znovu zmizela. Po chvilce se objevila hned vedle Vanesy, což Vanesu náležitě vylekalo.
„Protože jsi zvědavá,“ řekla víla. „Je to zajímavé, ale taky je to dobře.“
„Děkuji,“ řekla Vanesa a pokračovala na místo setkání s Vamesou.
„Našla jsi něco?“ zeptala se jí Vamesa, když se potkali na konci louky.
Vanesa jí pověděla, co jí řekla víla o prstech a ruce, a také o kamení a klestí.
„To je hádanka,“ řekla Vamesa. „Prsty... to budou nejspíš kořeny starého dubu. A ta ruka? Možná větev, nebo kmen.“
Vanesa pomalu přikyvovala. „Zkusím nějaký dub najít.“ Klekla si a položila dlaň na hlínu, zavřela oči a vnímala. Chvíli se nic nedělo, pak si všimla jemného pulzu připomínajícího tlukot srdce. Připadalo jí, že jedním směrem je silnější.
Otevřela oči a zvednula se. Chtěla se podívat na Vamesu, ale ta už tam nestála. Vanesa se zmateně a trochu vystrašeně rozhlédla.
„Tudy!“ ozvala se Vamesa, která už byla o kus dál. Vanesa se za ní hned rozeběhla.
Rychle prošli několika řadami stromů, atmosféra byla plná očekávání. Došli na vedlejší mýtinu, kde stál masivní dub, jehož kořeny se kroutily jako prsty obra.
„To je ono. Jak jsi ho našla tak rychle?“ řekla Vanesa udiveně.
„Použila jsem oči,“ vysvětlila Vamesa radostným tónem.
„Aha,“ řekla Vanesa, ještě trochu vystrašená tím, že Vamesa nebyla tam, kde ji očekávala. Pak prošla kolem dubu a prohlédla si jeho kmen. „To je ono.“
„Teď ruka,“ řekla Vamesa a podívala se nahoru. Větve se tam kroutily do všech stran. Vamesa obešla dub a prohlédla si všechny větve, které byly ze země vidět, ale nic tam nebylo, jen větve a listy. „Nic,“ povzdechla si.
Vanesa byla frustrovaná. „Něco nám uniká.“
Vamesa se zašklebila a její oči se zúžily. „Počkej. Co když není na stromě? Co když je na větvi, která není součástí dubu?“
Vanesa se rozhlédla a šla prohlédnout okolní stromy, Vamesa také. Ale ani tam nic zvláštního nenašli, vrátili se tedy k dubu.
Vamesa se podívala do jeho koruny podruhé a teď tam uviděla, jak na větvi, kde ještě před okamžikem nikdo nebyl, sedí Eldara, v krásném zeleném plášti.
„Našli jste mě,“ řekla Eldara hlasem měkkým, ale pobaveným. Skočila z větve a ladně přistála u dvojčat. Její oči vypadaly starobyle a její pohled byl ostrý. Rychle si dvojčata prohlédla. „Působivé, ale zkoušku ještě nemáte za sebou. Uvidíme, zda jste připraveni.“
Eldara zvedla ruku ke rtům a pískla. Ozval se ostrý zvuk, který pronikl tichem. Přiletěl havran a posadil se jí na rameno. Naklonila hlavu a její zlatavé vlasy se zatřpytily ve slunečním světle.
„Vameso, co sis uvědomila?“ řekla Eldara klidným, ale vážným tónem a čekala, které z dvojčat zareaguje.
Vamesa váhala, sevřela dlaně. Dopadla na ni tíha toho, že si uvědomila, že je právě zkoušená a že na tom, co řekne, závisí jejich budoucnost. „Já...,“ začala nejistě a pomalu, „jsem si uvědomila, že dýchám, i když na to nemyslím.“
Eldara se na ni ještě chvíli dívala, její výraz byl nečitelný a pak se obrátila k druhému dvojčeti. „Vaneso, co sis uvědomila ty?“ řekla.
Vanesa také váhala, i když na sobě nedala tolik znát, jak těžké to pro ni je.
„Uvědomila jsem si, že Eira před námi skrývalu něco ze své minulosti,“ řekla Vanesa. „A myslím, že šlo hlavně o to rozpoznat, když přede mnou někdo něco tají, ať už je to ze strachu, hanby nebo ohleduplnosti. Uvědomit si to je podle mě první krok k porozumění.“
Eldařiny rty se zkřivily v slabý úsměv. „Ani jedna z vašich odpovědí není dokonalá, ale Vamesina odpověď je dobrá — jednoduchá, upřímná. A Vanesina odpověď je ještě lepší, ukazuje zvědavost a odvahu čelit nepohodlným pravdám.“ Eldara udělala krok k dvojčatům. „Oba jste prošli zkouškou uvědomění.“
Vamesa prudce vydechla, ulevilo se jí. Vanesa se uvolnila.
„Vědomí si něčeho,“ řekla jemně Eldara, „není jediná stránka uvědomění. To má mnoho stránek. Objevili jste některé jeho podoby, ale pro váš věk a vaši úroveň to stačí.“
Eldara se usmála. „Jste připraveni navštívit místo, kde bydlím, učit se tam způsoby divočiny, písně lesa a podobu světa?“
Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy. Pak Vanesa bez váhání přikývla. „Ano.“
„Ano,“ řekla i Vamesa.
„Pak pojďte. Vaše cesta právě začíná,“ řekla Eldara. Otočila se a rychlým krokem vyrazila do lesa.
Vamesa a Vanesa ji následovali. A jak procházeli lesem, zdálo se jim, že stromy se k nim naklánějí, jako by je vítaly. Čaroděj je vedl do neznáma, kde se konečně měli dozvědět to, co tak moc potřebovali a toužili poznat.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ze sbírky: Vamesa a Vanesa
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.