KMOTŘIČKA

...

GULI

08.02.2014

básně/nemoc, smrt

1231(7)

Jednou mě kmotřička vyzvala k tanci,
odmítnout nešlo,neměl jsem šanci,
slušně mě žádala jestli smí prosit,
mile se usmála,přišla však kosit,
vzala mě dokola svět se mi zatočil,
začal film života co jsem sám natočil.

Defilé radosti,hlouposti,tíhy,
z lásek i nelásek na srdci rýhy,
začalo tango s kmotřičkou smrtí,
které mě povznáší i strašlivě drtí,
vidím sám sebe jak pádím životem,
ne však už sněženky,rozkvetlé za plotem...

Neslyším ticho,šeptání boží,
jen šrámy na duši rychle se množí,
tenhle ten tanec pýchy a marnosti,
s podivnou dámou dělá mi starosti,
ruce má studené,trochu mě zebou,
šeptá mi miláčku,vezmu tě sebou.

Dýchá mi do tváře ledový dech,
všechno co máš,klidně tu nech,
tančím tu se smrtí a není to divné,
všechno je v pořádku,hlavou mi mihne,
měl bych už ležet pod zemí v hrobě,
jako bych zaslechl pochyby v sobě.

Náhle však přichází úžas a zář,
život i smrt má stejnou tvář,
nejsou tu dva,vždy byl jen jeden,
po věky věků byl jsem jím veden,
a další z těch podob přítele života,
je taky láska,co vždy hlavu zamotá.

Je tu i závist,šklebí se z kouta,
vedle ní zloba chystá si pouta,
moudrost a soucit taky tu sedí,
hlubokým pohledem na mě teď hledí,
bolest a hrůza prošly už kolem,
za nimi šílenství,vedené bolem.

Ještě mě podivné tušení napadlo,
že život jsem já,a smrt je mé zrcadlo,
to strašlivé poznání mrazí a zebe,
všude jsem viděl vždy jen sám sebe,
život je tajemství, rozlehlý sál
člověk v něm prožívá svůj věčný bál.

A každý z hostů na tomto plese
kousek mé podoby ve tváří nese...