Vamesa a Vanesa 18: Turistická prohlídka

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 18: Turistická prohlídka

Odpracováno: 80 hodin z 80

Ráno dne, který ve městě nazývali čtvrtek, dorazila dvojčata do papírny jako obvykle. Vanesa oznámila Marovi, že budou pracovat ještě poslední den.

Mara přikývl. „Dobře. Ale dnes žádné flákání.“

Vanesa pracovala jako obvykle, zato Vamese šla práce ještě lépe než předtím, snad ji popoháněl stud za prospaný den. Oběma šla práce tak dobře, že se Mara až divil. Žádné chyby, žádné zpoždění.

Přestože je Mara sledoval celé dopoledne, když píšťala oznámila začátek přestávky, musel přiznat, že vůbec nedokáže říci, kdo z nich byl ta ospalá osoba z minulého dne. Během přestávky je zavedl do Oranžových knih, kde jim Lirien vydala poslední svazek Encyklopedie Začarovaného lesa.

„Tvorové, svazek druhý,“ řekla Lirien a podala ho Vamese. „Doufám, že si ho užijete.“

Vamesa položila ruku na knihu. „Děkuji, Lirien. Moc to pro mě znamená.“

„Zasloužíte si to,“ řekla Lirien. „A výplatu za dnešek vám dá Mara, až skončíte. Každá poctivá smluvená práce má být odměněna.“

Vrátili se do papírny a dali si oběd, který jim přineslu Eira — tentokrát to byly rolky plněné dušeným masem s chlebem a vodou.

„Vypadáte, že vám pořádně vyhládlo,“ poznamenalu Eira.

Vanesa spolkla sousto a řekla: „Je to zvláštní. Neznali jsme pracovat pro něco jiného než pro vlastní přežití, ale za těch pár dní jsme si na to vlastně docela zvykli.“

Vamesa dodala: „Ale hlavní je, že na naší práci záleží. A že jsem dostala tu mapu a encyklopedii.“

Po přestávce následovaly další tři hodiny práce. Pak přišel Mara s úzkým sáčkem z oranžového papíru.

„Tady je vaše výplata,“ řekl Mara a vysypal Vamese na dlaň mince. „Šestnáct měděných mincí. A děkuji za výpomoc, nová zásoba papíru se nám bude hodit.“

Vamesiny oči se při pohledu na mince zaleskly. „Použijeme je k nákupu dalších knih,“ řekla bez rozmyslu.

„To sotva,“ oponovala Vanesa a Marovi řekla: „Děkujeme za zaměstnání, máme se ještě co učit. Sbohem.“

„Sbohem,“ řekl Mara. Neprojevil žádnou lítost, zjevně byl na příchody a odchody pracovníků zvyklý.

Když se dvojčata vrátila do stanu v zahradě Wrenových, Eira už na ně čekalu.

Vamesa položila všechny tři svazky encyklopedie na sebe a toužebně si je prohlížela. Dychtila se do nich začíst, ale současně se bála, že by to mohlo dopadnout jako včera.

„Teď, když jsme skončili s prací v papírně, bychom se snad mohli konečně porozhlédnout po městě,“ navrhla Vanesa.

Vamesa zvedla oči od knih. „Ano!“ řekla toužebně. „To bych velice ráda.“

„Souhlasím,“ řeklu Eira. „Zítra se projdeme po městě. Ukážu Vamese práci turistického průvodce, trochu to město znám, tak vás provedu.“

Vanesa přikývla.

„A pozítří se vrátíme do lesa,“ dodalu Eira.

„To je dobrý plán,“ řekla Vamesa.

„Už se těším,“ řekla Vanesa.

„Já se těším víc,“ řekla Vamesa.

A tak bylo dohodnuto.

* * *

Následujícího rána bylo v zahradě domu Wrenových celkem ticho. Vamesa seděla před stanem a v rukách držela kouřící mísu ovesné kaše, zatímco Vanesa byla opřená o stěnu stanu a sledovala, jak se barva nebe měnila s vycházejícím sluncem.

„Důkladně se nasnídejte, čeká nás dlouhý den. Pekyek je celkem velké město a dnes ho poznáte,“ řeklu Eira a pustilu se do jídla.

Po snídani se vydali do ulic. Město bzučelo životem. Na jednom z náměstí je upoutala kamenná budova, před kterou stál kočár. Koně líně mávali ocasy a oddaně stáli na místě.

„To je pošta,“ řeklu Eira. „Je tu jen pár let. Umožňuje obyčejným lidem posílat dopisy, dokonce i na vzdálená místa.“

„Třeba i za hory?“ podivila se Vamesa.

„Určitě,“ řeklu Eira.

„To zní užitečně,“ řekla Vamesa.

Procházeli úzkými uličkami, kolem starobylých obchodů s výraznými markýzami a došli na tržiště se stánky, kde se prodávaly sklenice medu, různobarevné tkaniny a balíky sušených bylinek.

„Nejsou nějaké drahé?“ podivovala se Vamesa. „Vždyť v lese si takové bylinky sbíráme zadarmo.“

Eira pokrčilu rameny. „Máš pravdu. Ale v ceně nejsou jen bylinky, je to i spousta práce, doprava a čas prodavače, který tu musí sedět od rána do večera a hlídat je.“

Šli dál. Zvuky tržiště pomalu slábly a oni stoupali cestou na kopec. Před nimi se tyčil vysoký most, který mohutným obloukem překlenoval řeku.

„Tomu mostu se říká Nebeský most, protože měšťané ho uvidí, když se podívají na nebe,“ vysvětlovalu Eira. „Za chvilku tam budeme.“

Když dorazili na most, spatřili z něj výhled na celé město — náměstí, střechy, komíny a mezi nimi se linoucí řeku připomínající stříbrnou nit.

Vamesa se zhluboka nadechla. „Podívejte se, jak odsud vypadá všechno malé,“ řekla s údivem.

Vanesa stála vedle ní. „Takto nějak asi vidí svět ptáci,“ poznamenala.

„Kam půjdeme dál?“ zeptala se Vamesa.

Eira pokrčilu rameny. „Nevím. Co třeba ke staré zvonici?“ řeklu a ukázalu na vysokou věž tyčící se nad městem.

„To je dobrý nápad,“ řekla Vanesa.

„Jdeme tam,“ dodala se zájmem Vamesa a lehce se usmála.

Vrátili se tedy z kopce dolů a pokračovali zvoleným směrem. Vanesinu pozornost po cestě upoutala zeleň mezi dvěma cihlovými budovami.

„Podívejte se na to,“ řekla Vanesa. „Je to jako les, ale uvnitř města.“

„To je park,“ vysvětlilu Eira. „Sem si chodí měšťané odpočinout, když už je město i na ně příliš... městské. Nebo by bylo lepší slovo městovité?“

„Nevím,“ řekla Vamesa.

„V Shanjoy jsme žádný park neměli,“ řekla Vanesa.

Trojice se přiblížila a došla k malé mýtině obklopené dřevěnými ploty a kvetoucími rostlinami. Ale cedule nad bránou nesla nápis: „Elaiřino zahradnictví“.

„Aha,“ řeklu Eira. „Tak to není park, ale zahradnictví. Tady se prodávají semena a sazenice a možná i květiny. I když z dálky to vypadalo jako park.“

Když přišli blíž, ucítili vůni levandule, rozmarýnu a něčeho sladkého a neznámého. Stařena se stříbřitými vlasy a zástěrou stála u řady rostlin ve vypálených květináčích s rukama pohřbenýma v hlíně. Když se přiblížili, všimla si jich a usmála se na ně.

„Jdete si něco koupit?“ zeptala se teplým ženským hlasem.

„Ne tak docela,“ řekla Vamesa. „Prohlížíme si město a tato zahrada je nádherná.“

Stařena přikývla. „Každá rostlina tu má svůj účel, i když u velké části z nich je tím účelem okrasa.“

Vanesa se naklonila. „Tam ta vypadá, jako by zářila.“

„Může se to tak zdát, ale ve skutečnosti září jen světlušky, rostliny ne,“ vysvětlila stařena. „O této se však říká, že přináší sny těm, kdo spí pod jejich okvětními lístky.“ Utrhla jeden z lístků a podala ho přes plot dvojčatům. „Vezmi si tohle, té květině se říká valerie, přinese ti klidný spánek.“

Vamesa si lístek vzala. „Děkuji, to je úžasné. Klidný spánek je přesně to, co právě potřebuji. Předvčerejškem jsem se nevyspala a pak mi bylo hrozně.“

Rozloučili se a pokračovali. Došli ke zvonici, ale nezastavili se tam.

Šli dál, kolem pekárny, z níž se linula vůně skořice a medu, ze které jako by jim zakručely žaludky. Pak minuli kašnu, kolem níž se honila skupina dětí.

„Vidíš to také?“ řekla Vanesa a ukázala na malbu na zdi jednoho z domů. „To vypadá jako příběh o založení města.“

Vamesa si ten výjev prohlédla. „Ukazuje lidi stavějící první most. Možná je to ten, kde jsme byli.“

„Přesně ten to je,“ řeklu Eira s úsměvem, jako by to vědělu jistě.

Těsně před polednem dorazili na rušné náměstí, jehož srdce pulzovalo aktivitou a cedule oznamovaly, že se jmenuje Klidné náměstí. Po kamenné dlažbě chodila spousta lidí a jejich tlachání se slévalo ve zvuk připomínající bzukot. Ve středu toho všeho stála velká budova s nápisem: „Pozlacený stůl“. Z kuchyňského okna vytryskl oblak kouře a páry, který voněl po pečeném masu, čerstvém pečivu a uhlí.

Teď už Vamese vážně zakručelo v břiše. „To musí být restaurace,“ řekla a udělala krok blíž. „Měli bychom zkusit, jak tady vaří. Voní to úžasně.“

Vanesa dychtivě kývla. „Už je to dlouho, co jsme měli pořádné jídlo. V lese jsou to pořád samé kořínky a ve městě zase samé dušené maso.“

Eira však zkřížilu ruce. „To si nemůžeme dovolit,“ řeklu jasně. „Musíme šetřit peníze na něco důležitějšího. Až je budeme opravdu potřebovat, ať už na cokoliv.“

Vamesa se mračila, ale Vanesa vzdychla a podpořila Eiru: „Má pravdu. Máme sebou dost jídla na jednoduchý oběd. Pojďme sníst, co máme nabaleno.“

Usadili se na lavičce na okraji náměstí a z bílé látky vybalili bochník chleba, kus sýra a malou sklenici sušeného ovoce. Během jídla pozorovali dění okolo: Žonglér házel hořící pochodně, jejichž oheň v poledním světle skoro nebyl vidět, skupina dětí se hádala o mapu města a ze staré zvonice se ozvalo zvonění oznamující poledne.

Po obědě pokračovali v cestě. Minuli vchod do budovy s vybledlým nápisem „Země příběhů“. Uvnitř zahlédli obecenstvo, jemuž herec na jevišti předváděl kabát a jeho hlas se rozléhal: „... a tak zakladatel tohoto města, Elira Vayne, postavil první most jen kladivem a vlastníma rukama. Čelila záplavám, banditům a opovržení šlechtou, která se shodovala, že v těchto pustých lesních krajích žádný měšťan nemůže přežít. Ale ona přežila až do své smrti a z její odvahy se zrodilo město Pekyek.“

Od divadla pokračovali směrem ke kovárně, odkud se ozývaly zvuky kladiva a přivítal je tam zápach horkého kovu. Před nimi stála huť, masivní kamenná budova, jejíž černými sazemi pokryté zdi budily dojem, že by přežily i konec světa. Nad vchodem byl vyrytý jasný nápis: „Kovářská kovárna, 1534.“ Přes okna bylo vidět ohnivé výhně. Uvnitř byl starší, ale statný a urostlý člověk s plnovousem a pracoval na kovadlině, kde přesnými cvičenými údery kladiva koval ostří meče.

Jakmile vešli dovnitř, uvítalo je asi jedenáctileté dítě dětským hlasem: „Ahoj, vás neznám. Jste tu kvůli něčemu?“

„Ano,“ řekla Vanesa. „Chtěli bychom vidět, jak vypadá kovárna.“

Dítě přikývlo. „Tak to jste přišli na to správné místo. Nikde neuvidíte kovárnu tak dobře jako v kovárně. Ale měli byste si nejdřív promluvit s dědečkem kovářem. On tu žije déle než já.“

Kovář položil své kladivo a obrátil se k nim. Usmál se. „Většina lidí sem nechodí, pokud nepotřebují něco udělat nebo padělat. Ale řeknu vám tohle: pracuji v této kovárně už přes čtyřicet let. Odešel jsem jen na pár týdnů, když byla sněhová kalamita a bylo mě třeba jinde.“

Vamesa zalapala po dechu. „Čtyřicet let? To je neuvěřitelné. A my jsme pracovali sotva týden. Jak se vám daří?“

Kovář začal výklad: „Tato huť je starší než papírna, starší než většina budov okolo. Nepostavil jsem ji, ale žiji tu už od mala. Je to jako moje součást. Bez ní by tu město nebylo. Viděli jste ty ploty v okolí? Ty jsem všechny vykoval já. Tedy kromě těch dřevěných.“

Vanesa s úctou přikývla. „To je úžasné.“

Když opouštěli kovárnu, slunce už klesalo k obzoru a stíny se začaly prodlužovat. Obrátili se ke kamenné budově na okraji náměstí, jejíž dveře byly označené „Městský archiv“.

„To zní zajímavě,“ prohlásila Vamesa a vydala se dovnitř.

Zastavil ji ale vrátný. „Obyčejní lidé sem nesmějí,“ prohlásil kategoricky. „Přístup je omezen pouze na oprávněné úředníky a uznávané badatele.“

„Ach jo,“ vzdychla si Vamesa, když odcházela. „Toužím po světě, kde bude vědění pro všechny a zdarma, ne jen pro úředníky a badatele.“

Vanesa ji vzala za ruku. „To je v pořádku. Najdeme si jiné příběhy. Možná ten archiv není jediné místo, kde je mají.“

„A pošta by měla být také zdarma,“ řekla Vamesa.

Eira tomu nevěnovalu pozornost. „Ještě není večer a máme před sebou další čtvrť k prozkoumání,“ řeklu za chůze, aniž by se podívalu na dvojčata.

„Ale to se nedá stihnout!“ řekla Vamesa. „To město je moc velké na to, abychom ho zvládli projít za jeden den.“

Eira na to nereagovalu, tak Vamesa pokrčila rameny a mlčky pokračovala v chůzi. Tvářila se však zklamaně.

Obloha se postupně zbarvila do odstínů jantarové a fialové a tmavla.

Eira, Vamesa a Vanesa dorazily k Blížencům, dvěma dokonale zrcadlově umístěným rybníkům ležícím v údolí na okraji Pekyeku. Bylo bezvětří a vodní hladina se třpytila jako tekuté sklo a objevovaly se na ní první hvězdy.

Jak Eira poznamenalu, oficiálně se rybníky jmenovaly Levý Blíženec a Pravý Blíženec, ale místní nikdy neřešili, který je který. To se dvojčatům líbilo.

Vanesa si klekla na okraj jednoho z Blíženců a zahleděla se na hladinu. Ta jako zrcadlo odrážela její vlastní tvář.

„Městská legenda praví, že Blíženci ukazují odraz toho, kdo se do nich dívá,“ řeklu Eira.

Vamesa se postavila vedle Vanesy a prohlédla si zase svůj obraz. „Nebo možná ukazují to, co je v nich vidět,“ řekla.

Eira zkřížilu ruce a zahledělu se na stmívající se obzor. Po chvíli řeklu: „Začíná být pozdě, musíme se vrátit.“

A tak se po uspěchaném dni plném pobíhání po městě sem tam naposledy vrátili do zahrady domu Wrenových a při večeři si dlouho povídali o tom všem, co ve městě stihli vidět.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥