Vamesa a Vanesa 17: Tíha spánku

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 17: Tíha spánku

Odpracováno: 72 hodin z 80

Bylo pozdě večer, ale vzduch byl ještě docela teplý. Vanesa a Eira už ležely ve stanu, připraveny ke spánku. Na verandě domu Wrenových se ale dosud svítilo. Vamesa tam seděla na rohožce a dychtivě hltala text ze stránek encyklopedie.

Eira vstalu, vyšelu ze stanu a zamířilu na verandu.

„Vameso,“ řeklu trochu přísně. „Jsi člověk, musíš už spát, jinak budeš zítra moc unavená a práce ti nepůjde.“

Vamesa se na Eiru ani nepodívala. „Ještě chvíli,“ mumlala a hned dál přejížděla prstem po stránce. „Chci se dozvědět o dubech, prý mohou růst celá staletí. Jak mohou přežít tak dlouho?“

Eira netrpělivě povzdechlu. „To zjistíš zítra, teď pojď spát.“

Vamesa zaváhala. Nic neřekla, ale pomalu zavřela knihu a následovala Eiru ven. Po cestě sfoukla svíčku v malé lampě, která osvětlovala verandu.

Ale když Eira došelu ke stanu, už šelu samu. Ohlédlu se a vidělu, jak Vamesa na verandě škrtla zápalkou a opět rozsvítila lampu a chystala se otevřít knihu.

Vanesa vykoukla ze stanu.

„Mělu bych na ni dál tlačit?“ zapochybovalu Eira. „Nebo jí řekneš ty, že takhle to nejde?“

Vanesa zakroutila hlavou. „Učí se. Nechte ji, musí tu zkušenost získat sama.“

„Máš pravdu,“ řeklu Eira a šelu si lehnout do stanu. Nehádalu se, vědělu, že Vanesa zná Vamesu lépe než kdokoliv jiný.

Když se ráno Vanesa probudila a vyšla ze stanu, zjistila, že Vamesa je stále na verandě. Spala na rohoži s rukama rozhozenýma kolem sebe a vedle ní ležel svazek encyklopedie. Lampa byla zhasnutá, ale jen díky tomu, že svíčka v ní celá dohořela.

Když byla připravená snídaně, Vanesa se vrátila.

„Sourozenče!“ zatřásla Vanesa Vamese ramenem. „Probuď se! Přijdeme pozdě!“

Vamesa zasténala. „Ještě pět minut,“ zamumlala.

„Tady to nejde, papírna nás potřebuje!“ řekla Vanesa a chytila sourozence za ruku. „Musíš do sebe naházet snídani a jít do práce, jinak dostaneme vynadáno a možná už nás pak nebudou chtít.“

Vamesa mrkla. Zívla. Vstala a šla, zprvu se orientovala, ale pak se dezorientovala a zakopla o nohy. „Jsem unavená,“ řekla zamlženým tónem.

„Později si odpočineš,“ řekla Vanesa, chytila ji za ruku a prakticky odtáhla k snídani.

Cesta do papírny nebyla velký problém, stačilo Vamesu trochu hlídat, aby neodbočila do špatné ulice.

Potíže začaly na pracovišti. Vamesa sotva seděla na svém stanovišti, a namísto párání švů jí hlava klesla a bradou se dotkla hrudníku.

Mara si toho velmi rychle všiml a nasadil bouřlivý výraz. „Co je to?“ řekl štěkavým tónem Vamese. „Myslíš, že tady platíme za spaní? Zpomalíš ty, kdo mají s výsledky tvé práce pracovat dál.“ Zjevně neměl pro Vamesu příliš pochopení.

Vanesa se Vamesy zastala: „Omluvte ji, prosím, je vyčerpaná, protože včera večer nezvládla svoji vášeň.“

Mara se nedůvěřivě zašklebil.

Vanesa pokračovala: „Nechte ji, prosím, odpočívat, dnes budu pracovat místo ní.“

Marovy oči se zúžily. „Chcete, abych ji tady nechal spát? Tak to nejde. Spící pracovníci jsou špatným vzorem pro ostatní a ti by se pak začali poflakovat.“

Vanesa se však nedala odradit. „Nebude produktivní, když napůl spí. Nemáte tu, prosím, nějaké místo, kde by si mohla odpočinout? Slibuji, že já budu pracovat celý den.“

Mara chvilku váhal, ale pak nad tím mávl rukou. „Fajn. Ale bude spát ve skladu na košťata, kde ji nikdo neuvidí. Jinak by to snížilo morálku ostatních dělníků.“

Vanesa přikývla. „Rozumím.“

Odvedli tedy Vamesu do skladu na košťata a nechali ji tam, opřenou hlavou o zeď. Usnula a klidně dýchala.

Vanesa zatím pracovala jako obvykle. Nevěnovala pozornost tomu, že Vamesino pracovní místo je nyní volné.

A pak parní píšťala ohlásila přestávku na oběd. Dělníci odešli a Mara pustil dovnitř Eiru, kterau neslu obvyklý košík s jídlem.

„Ty jsi Vanesa, že?“ řeklu Eira nečekaně.

„Ano,“ řekla Vanesa.

„A kde je Vamesa?“ řeklu Eira.

„Pojďte,“ řekla Vanesa a zavedla Eiru ke skladu na košťata, kde Vamesa stále spala.

„Vameso,“ řeklu Eira jemně a zatřáslu jí ramenem. „Probuď se, je čas na oběd.“

Vamesa se zhluboka nadechla a zamrkala. „Nemám hlad,“ zamumlala, ale oči už měla otevřené.

„Musíš jíst, no tak,“ řeklu Eira.

„Tak dobře,“ řekla Vamesa, vstala a šla se s nimi najíst.

„Omlouvám se,“ řekla Vamesa najednou.

„Nemusíš se omlouvat, Vameso,“ řeklu Eira, „stačí když si z toho vezmeš ponaučení pro příště.“

„Ne,“ odmítla Vamesa. „Nechala jsem sourozence nést břímě, které mělo být moje. Já potřebuji tu encyklopedii, ale usnula jsem. Jsem hrozná.“

„Nejsi hrozná, Vameso, učíš se žít a na tom záleží,“ řeklu Eira.

Vamesa neodpověděla.

Vanesa se podivila: „Neoslovujete nás teď nějak moc často jménem?“

„Užívám si, že je teď vážně snadné vás rozeznat,“ řeklu Eira trochu škodolibým tónem.

A dvojčata si vyměnila zděšený pohled.

Když přestávka skončila, Vamesa se vrátila ke košťatům. Už úplně nespala, ale na práci se stále necítila, tak podřimovala a zpytovala svědomí.

Vanesa zatím pokračovala v práci další čtyři hodiny, které jí uběhly jako nic.

Když pracovní doba skončila, přišel k ní Mara. „Máte odpracováno dost na poslední svazek encyklopedie, kterou chcete. Dostanete ji zítra během polední přestávky. Ale jestli chcete pracovat dál a vydělat si trochu peněz, můžete. Jen ať už nedojde k tomu, co se stalo dnes.“

„Děkuji, Maro,“ řekla Vanesa. „Promluvím si o tom se sourozencem a zítra se uvidí.“

Cestou z papírny už byla Vamesa plně vzhůru. „Pracovala jsi dnes celý den?“ zeptala se s náznakem studu.

„Ano,“ odpověděla Vanesa.

„Promiň, sourozenče, nechtěla jsem tě k tomu nutit. Měla jsem zůstat vzhůru,“ řekla Vamesa.

„Nemusíš se omlouvat,“ řekla Vanesa. „Rozhodla jsem se ti pomoci. Neudělala jsem to proto, že bych musela, ale proto, že jsem chtěla. A hlavně ses měla pořádně vyspat v noci. Pak bys neměla problém zůstat vzhůru přes den.“

„To mi nedošlo,“ řekla Vamesa. „Já jsem myslela jen na tu encyklopedii a na ty lákavé články v ní. Ale co je nejhorší — vůbec už si na ně nevzpomínám, budu si je muset přečíst znovu. Ach jo!“

„Práci na encyklopedii máme za sebou, budeme pracovat ještě zítra?“ zeptala se Vanesa.

Vamesa váhala, pak řekla: „Zítra budu pracovat sama. Musím ti vynahradit svoje dnešní selhání.“

„Nemusíš,“ odmítla ji Vanesa. „Pokud budeš pracovat ty, budu ráda pracovat s tebou.“

Vamesa přikývla. „Tak dobře.“

A té noci se pak ve stanu na zahradě Wrenových dobře vyspala jak Vanesa, tak i Vamesa.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥