Nová místa

Myslím na tebe každým dnem častěji.
Říká se:
„Sejde z očí, sejde z mysli.“
Není to tak.

Sešel jsi z očí,
ale mou mysl držíš pevně v hrsti,
jako něco, čeho se neumím vzdát,
i když vím,
že bych měla.

Nemyslím si, že tě miluju.
Možná si jen příliš dlouho
zvykám na smutek,
a teď už nevím,
jak žít bez něj.

Nemůžu se tě zbavit.
Nejde mi se z tebe uzdravit.
Každý nový člověk
má v sobě něco, co mi tě připomene.
Každá nová ulice
vede zpátky k tobě.

Znám nová místa,
nové tváře, nové hlasy,
a přesto stojím pořád tam,
kde jsi mě nechal.

Díky tobě jsem si uvědomila,
že nechci muže jako jsi ty.
Ani podobného.
Ani vzdáleně stejného.

Nechci chlad v očích
ani lásku podmíněnou tichem.
Nechci čekat na zprávy,
které nikdy nepřijdou,
ani prosit o pozornost,
která by měla být samozřejmá.

Chci muže,
který mě bude milovat vším, co má.
Který mě nebude nutit pochybovat,
jestli jsem dost.

Chci někoho,
vedle koho nebude láska bolet.
Někoho, kdo zůstane,
i když bude těžké dny snazší přežít jinde.

Chci muže, kterému můžu dát všechno,
a on nebude chtít víc.
Nebude mě zkoušet rozlámat
na menší a poslušnější části.

A přesto se někdy zdá,
že jsi pro mě pořád ten jediný.

Možná ne proto,
že jsi byl nejlepší.
Ale proto,
že některé rány se nehojí správně.

A někteří lidé z člověka nezmizí,
ani když už dávno odešli.