Pořád ještě stojím

Narodila jsem se do ticha, co křičelo víc než hlas,
dům měl střechu, ale málo míst, kde člověk našel čas.
Naučila jsem se nebrečet, když svět se díval stranou,
a schovávat si všechny bouřky hluboko pod kůží svou.

Každý ráno nový začátek, každá noc ten stejnej boj,
úsměv jako pracovní uniforma, uvnitř ztracenej pokoj.
Lidem nosím plný sklenky, sama žízeň nezmizí,
kolik masek člověk unese, než se v sobě ztratí?


Říkají: “Vydrž, zítra bude líp.”
Jenže zítra někdy chodí příliš pomalu.


A přesto ještě stojím, i když sotva dýchám,
v kapsách nosím střepy všech těch let.
Každá jizva šeptá, že jsem přežila,
i když svět mi často říkal: “Vzdej to hned.”

Ještě stojím, i když fouká proti mně,
i když štěstí zná mou adresu jen omylem.
Možná nejsem silná proto, že bych chtěla být,
ale protože mi nezbylo nic jinýho, než žít.


Města se mění, práce taky,
dlouhý směny mažou kalendář.
Počítám sny místo hodin spánku,
a doufám, že jednou přijde zář.

Lásky odcházejí beze slov,
některý zůstanou jen ve snech.
Člověk zavře jedny dveře,
ale ozvěna zůstane ve zdech.

Chtěla bych jednou otevřít okno,
kde vzduch nebude chutnat strachem.
Kousek lesa, trochu klidu,
život psaný vlastním tahem.


A přesto ještě stojím, i když sotva dýchám,
v kapsách nosím střepy všech těch let.
Každá jizva šeptá, že jsem přežila,
i když svět mi často říkal: “Vzdej to hned.”

Ještě stojím, i když fouká proti mně,
i když štěstí zná mou adresu jen omylem.
Možná nejsem silná proto, že bych chtěla být,
ale protože mi nezbylo nic jinýho, než žít.


Jednou napíšu svůj příběh beze studu,
ne proto, abych vracela bolest zpátky.
Ale aby někdo cizí mezi řádky našel důkaz,
že i zlomený lidi umí dojít do další zatáčky.


Až se jednou ohlédnu,
nebudu počítat pády.
Budu počítat rána,
kdy jsem vstala znovu.

Protože někdy vítězství nevypadá jako potlesk.

Někdy jen vypadá tak, že člověk přežil další den.