Fotky

Mám vystavené fotky s tebou,
zatímco líbáš se s jinou.
Visí tam jako tiché svědectví něčeho,
co už neexistuje, a přesto mi to každý den dýchá na záda.

Usmívám se na nich,
hlavu máš lehce nakloněnou ke mně,
jako bys tehdy neuměl být nikde jinde.

Lidi kolem chodí, dívají se,
možná obdivují barvy, světlo, kompozici — a netuší, že mezi těmi snímky je ukrytá zrada, která pořád pálí.

Někdy mám chuť je sundat.
Schovat je do krabice, zavřít víko a dělat, že se nic nestalo.
Jenže pak přijde večer, ticho,
a já si uvědomím, že ty fotky nejsou jen o tobě.

Jsou o mně.
O tom, kým jsem byla, když jsem ti věřila.
O dívce, která se smála beze strachu a myslela si, že láska je bezpečné místo.

Tak tam zůstávají.
Jako trest i připomínka.

Jako důkaz, že jsem milovala opravdově
— i když ty ses mezitím naučil líbat někoho jiného stejnými rty,
co mi kdysi šeptaly sliby.