Vamesa a Vanesa 10: Tajuplný přítel

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 10: Tajuplný přítel

Pod kopcem, na němž stálo Dvojčatiště, se nacházela studna, kam si dvojčata chodila pro vodu. O její mechem pokryté kameny se toho odpoledne právě opírala štíhlá postava v nevýrazném patchworkovém plášti, volné bílé košili a nenápadných zelenohnědých kalhotách. Měla středně dlouhé kaštanově hnědé kudrnaté vlasy a jemnou světlou pleť.

Ticho narušil zvuk blížících se kroků a křupání kamínků na cestě. Byla to Vamesa, která sem přišla s vědry pro vodu, a přítomnost neznámé osoby ji překvapila, tak se zastavila a prohlédla si ji. Podle uší byla osoba jednoznačně člověk, vypadala tak na pětadvacet let, ale v jejím chování bylo cítit cosi elfího. Na bezvousé tváři upoutaly hluboké hnědé oči.

Vamesa zaváhala a pak zamávala. „Dobrý den,“ řekla.

Neznámý člověk překvapením zamrkal. „Zdravím,“ řekl znělým androgynním hlasem. „Vidím, že jste tu pro vodu. Ta studna vám patří?“

Vamesa zaváhala. „Patří lesu,“ odpověděla nakonec důrazně, jakoby v očekávání odporu.

Člověkovy bledé rty se zkřivily do úzkého, spokojeného úsměvu. „To je správná odpověď,“ řekl. „Nenávidím měšťany, kteří si myslí, že si mohou přivlastnit kus země a nedát nic na oplátku.“ Zvedl si k ústům bronzový pohár naplněný vodou a napil se.

Vamesa zatím potichu uvažovala. „Takže vy nejste z města,“ poznamenala.

Osoba odložila pohár. „Ne,“ řekla Vamese. „Moje jméno je Eira Thorne a jsem spíš poutník. Žiji v divočině. Mám blízko k poustevníkům, ale netrvám na samotě, vlastně jsem docela rádu s lidmi, elfy či gany, ale vyhledávám klid a volnost. Nazvalu bych to divočinář, ale nevím, zda slovníky takové slovo znají.“

Hodilo by se slovo „divoch“, ale ani Eiru ani Vamesu to v té chvíli nenapadlo.

Po krátké odmlce dodalu Eira otázku: „Kde žijete vy?“

Vamesa zaváhala. Obávala se prozrazovat podrobnosti o Dvojčatišti cizím lidem, ale Eiřiva zvědavost ji odzbrojila způsobem, který ji přiměl věřit mí. „Jmenuji se Vamesa. Bydlím v chatě na kopci,“ odpověděla konečně.

„Myslelu jsem si to,“ řeklu Eira.

„Opravdu?“ podivila se Vamesa, která dosud žila v bláhové představě, že o té chatě ví jen ona a Vanesa.

„Nemůžete snést chatu pod kopec, tak místo toho nosíte vodu na kopec,“ vysvětlilu Eira. „Ale je to dobré místo, klidné a bezpečné.“

Vamesa začala točit kličkou, aby spustila vědro a později ho vytáhla plné. Stejným způsobem napustila vodu i do druhého.

Když už se chystala se k odchodu, otočila se znovu na Eiru, kterau tam zatím poklidně stálu a působilu na ni nenuceně přátelským dojmem.

„Jestli chcete, můžete později přijít na návštěvu,“ nabídla Vamesa.

Eiřivy oči se rozzářily zájmem. „Kdy později?“

„Tak za půl hodiny. To už budu hotová se svou prací,“ řekla Vamesa a začala spřádat plán, co ta „práce“ bude obnášet.

„Děkuji,“ řeklu Eira stroze a jakoby bez emocí.

Vamesa se vydala zpět na kopec a nechala Eiru za sebou.

O půl hodiny později Eira skutečně dorazilu. Přišelu ke dveřím Dvojčatiště a jemným úsměvem zareagovalu na to, jak je chata poctivě opravená. Zjevně ji nevidělu poprvé. Zvedlu ruku a tichem se ozvalo zaklepání.

Vamesa už čekala na dřevěné lavici uvnitř. Vstala a její srdce se rozbušilo; ne strachem, něčím úplně jiným. Ale láska to také nebyla. Přišla ke dveřím a otevřela je. Ve tváři měla směs opatrné naděje a tichého očekávání.

„Vstupte,“ řekla Vamesa Eiřevi a uvolnila mí cestu.

Eira vkročilu do obývacího pokoje a prohlédlu si ho. Byl spíš menší, ale útulný. Dřevěné stěny byly lemovány policemi s nádobami na bylinky a sušenými květy. Kamenný krb byl vyhaslý, ale místnost dostatečně osvětlilo velké okno.

Když Eira vstoupilu, první, čeho si všimlu, bylo, že ježí boty se tiše nořily do tlustých vlněných koberců na podlaze.

„Máte všude koberce,“ poznamenalu.

Vamesa se jemně usmála. „Mám ráda vlněné koberce. Tlumí zvuk. Les je tichý a chtěla jsem, aby se chata cítila, jako bych k němu patřila.“

Eira udělalu další krok a všimlu si, že na krásně čistých kobercích nechává zbytky hlíny. Zastydělu se a beze slova udělalu krok zpět a otřelu si boty o práh dveří, než znovu vstoupilu.

To na Vamesu udělalo dobrý dojem, ale dělala, jako že si toho nevšimla. „Dáte si něco k jídlu?“ zeptala se.

Eira přikývlu. „Ano.“

„Na konci tam té chodby je kuchyně. Jděte první, hned tam budu,“ řekla Vamesa a ukázala, kterou chodbu má na mysli.

Eira tedy vyrazilu úzkou chodbou. Na konci byly jediné dveře. Jakmile k nim dorazilu, dveře se otevřely a v nich stála Vanesa s košíkem malých kulatých sušenek v rukou.

„Udělala jsem je,“ řekla Vanesa. „Jsou přírodní, žádný cukr, jen med a bylinky z lesa.“

Eira překvapeně mrklu a ohlédlu se. „Do kuchyně vede i další chodba? Myslelu jsem, že tato je jediná.“

Vanesa řekla: „Je jediná, jen dveře jsou trochu ošidné, když na ně nejste zvyklau.“

Eira se tvářilu nedůvěřivě, ale následovalu Vanesu do obývacího pokoje. Tam, u okna, si vzalu sušenku z košíku, posadilu se na dřevěnou lavici a prohlédlu si ten kousek pečiva. Byl bledý, plný malých zelených skvrnek od zapečených bylinek, které se tvářily jako rozdrcené listy. „Vypadá, jako by byla z kopřiv,“ poznamenalu Eira. Přičichlu si a opatrně kouslu. Chutnala zemitě a mírně zatuchle, jako by med byl zapečen do prastaré podstaty lesa.

Vanesin úsměv se rozšířil. „Nemýlíte se,“ řekla. „Ale je v ní i divoký tymián a také mladý jetel.“ Pak si něco uvědomila. „Zapomněla jsem čaj,“ řekla a zamířila směrem ke kuchyni.

Eira zatím sedělu na lavici u stolu a sledovalu, jak Vanesa odešla. Obývací pokoj mí náhle připadal větší než předtím, jako by se stěny chaty mohly záhadně přesouvat. Ale Eira dobře vědělu, že to není možné. Přesto hy už za okamžik překvapilo, když se Vamesa vrátila, ale nikoliv chodbou od kuchyně, jak Eira očekávalu, ale dveřmi z opačné strany místnosti.

Vamesa nesla dva keramické hrnky na dřevěném podnose. „Myslela jsem, že k těm sušenkám budete chtít něco na pití,“ řekla a položila podnos na stůl. Vzala si jeden z hrnků, ale zůstala stát.

„Tyto hrnky vyrobil někdo, kdo tu žil přede mnou,“ řekla Vamesa. „Našla jsem je ve sklepě. Nikdy jsem nepřišla na to, co ty tvary znamenají.“

Eira prozkoumalu svůj hrnek, jeho povrch byl pokryt slabými kudrnatými vzory. „Vypadají jako kořeny,“ řeklu. „Nebo žíly.“

Vamesa si svůj hrnek znovu prohlédla. „Možná to tak je.“

Na chvíli bylo ticho. Pak se Eira napilu čaje ze svého hrnku. Byl plný chuti bylinek, snad skořice a anýzu a ještě něčeho. Položilu hrnek a řeklu: „Navštívilu už jsem spoustu míst, ale žádné v lese nebylo jako toto, tak útulné a jakoby živé...“

Vamesa se vzrušením zachvěla. „Snažím se,“ potvrdila.

Eira se zahledělu na Vamesu. „Jste nějaká hbitá,“ poznamenalu. „Odešla jste na jednu stranu a v mžiku jste byla na opačné straně pokoje.“ Tvářilu se, jako by očekávalu vysvětlení.

Vamesiny rty se zkroutily způsobem vyjadřujícím pobavení. „Hbitá? Ale jistě. Je to praktické. Chci se stát turistickým průvodcem, takže musím být schopná vést lidi přes chatu, aniž bych zakopla o vlastní nohy nebo o jejich zavazadla. — Nebo o jejich otázky.“

Eira se nejprve zahledělu na hnědý vlněný koberec na podlaze a pak se náhle podívalu Vamese přímo do očí.

„Máš dvojče, že?“ řeklu Eira.

Vamesa ztuhla údivem a pak náhle vyprskla a začala se smát. Ještě nikdy ji nikdo tak rychle neprohlédnul.

Z chodby do pokoje vstoupila Vanesa. „Prošelu jste zkouškou, Eiro,“ řekla klidně a odměřeně.

Vamesa se přestala smát a převzala odměřený přístup svého dvojčete.

Eira poznalu, že mělu pravdu. „Jakou zkouškou?“ zeptalu se.

Vanesina tvář se zatvářila záhadně. „Zkouškou dvojčat. Uhádlu jste, že jsme dva.“

Eira bylu pobavenau. „Takže dvojčata? Vypadáte moc mladí na to, abyste lidem dělali zkoušky.“

„My zkoušky neděláme,“ řekla Vanesa. „My lidi prostě pokoušíme. A je nám devatenáct.“

„Devatenáct?“ řeklu nevěřícně Eira. „Mně je dvaadvacet.“

„Jste jediná osoba, která prošla naší zkouškou na první pokus,“ vložila se Vamesa.

„Dvaadvacet? Vypadáte starší, asi tak na pětadvacet, ale věk asi není všechno,“ řekla Vanesa zamyšleně.

„Nevím, o čem to mluvíte. Přišelu jsem si jen pro sušenky,“ řeklu Eira ironickým tónem a zakouslu se do dalšího kousku.

Vamesa se chytila rukama za boky a zaujala dominantní postoj. Oponovala: „Přišelu jste si pro víc než to.“

Eira se zamyslelu. Nic neřeklu, ale pomalu sáhlu po hrnku na stole a zahledělu se do něj. Tekutina uvnitř se třpytila, jako by měla svoje vlastní tajemství.

Dvojčata zatím trpělivě očekávala ježí reakci.

„Myslím, že jsem prošelu,“ řeklu Eira konečně.

„Ano,“ řekla Vanesa s úlevou.

A odstup, který mezi dvojčaty a androgynním člověkem dosud byl, jako by splaskl a zmizel.

Eira se naklonilu ke stolu a znovu odložilu hrnek s čajem. Jeho teplo už vyprchalo, ale váha okamžiku přetrvávala.

„Jste dvojčata,“ řeklu pomalu, tiše a zvědavě. „Ale neříkala jsi mi, že máš dvojče. To byl trik?“

Vamesa se posadila na židli proti Eiřevi. „To nebyl trik,“ řekla odhodlaně. „Byla to prostě zkouška. Čekali jsme na někoho jako vy, někoho, kdo by nás byl ochotný vyslechnout.“

Vanesa přišla blíž a posadila se vedle Vamesy, na druhou židli. „Přišli jsme sem na začátku léta,“ řekla klidně, ale s dojmem čehosi nevyřčeného. „Než jsme pochopili, co od nás les chce.“

Eira zapochybovalu. „A co tedy po vás chce?“

Vamesiny oči se rozzářily, když dávala dohromady odpověď. „Chce, abychom se naučili jeho pravidla,“ řekla se vzrušením, jaké normálně projevovala nad starými texty a mapami. „Poslouchat stromy, řeky, příběhy pohřbené v půdě. Nejsme tu jen proto, abychom žili a dosahovali svých cílů, jsme tu proto, abychom poslouchali a přizpůsobili se a našli s lesem společný soulad. S tím se pak spokojíme.“

„A chce, abychom léčili jeho tvory a pomáhali jim,“ dodala Vanesa. „Les nejen dává život, ale také ho bere. Když jsou bytosti zraněné nebo ztracené, les jim obvykle nepomůže najít cestu zpět k životu. My chceme být ti, kdo to udělají.“

Eira si je prohlíželu. Ježí pohled těkal mezi dvěma lidmi, kteří navzdory svým naprosto shodným tvářím a výšce vykazovali rozdílné povahy. Vamesiny ruce se chvěly vzrušením, když mluvila o lese, zatímco Vanesin postoj byl klidný a její mlčení vyjařovalo vyrovnanost, odolnost a schopnost naslouchat.

„Já, Vamesa, chci studovat historii regionu,“ řekla Vamesa jemnějším, téměř omluvným hlasem. „Toužím zjistit, jaké bytosti tu žily před námi, pochopit jejich příběhy a sdílet je s ostatními. Chci se stát průvodcem, nejen pro turisty, ale také pro každého, kdo potřebuje vědět, kam a ke komu patří.“

Vanesiny prsty zatím ztratily svoji nehybnost a neklidně poťukávaly, když vyčkávala, než se dostane na řadu. Pak se znovu uklidnily a navázala: „Já, Vanesa, jsem se sem přišla naučit, jak léčit. Nejen zranění na těle, ale i na duchu. Les nás učí, jak věci napravit. Jak je nenechat být. Jak naslouchat a dělat to, co je správné.“

Eira vzdychlu. „Oba máte pravdu. Měli byste si navzájem pomáhat. Jste jako různé větve téhož stromu. Možná proto jste dvojčata, protože se máte navzájem vyvážit.“

„Myslíte?“ zeptala se Vamesa zvědavě a její hlas se chvěl skrytou nadějí.

Eira přikývlu. „Oba se učíte z lesa, ale každý jinak. Oba se snažíte spojit, s lidmi a ze zemí. To není jen náhoda.“

Vanesiny rty se zkřivily do slabého, téměř nepostřehnutelného úsměvu.

Místnost upadla do pohodlného ticha, ticha nevyřčeného porozumění. Eira se podívalu na okno a všimlu si, že venku se mezitím pomalu začínalo smrákat. „Už je pozdě,“ řeklu. „Mělu bych jít. Ale vrátím se zítra. Chci slyšet víc o tom, jak vnímáte les a jak k vám promlouvá.“

Vamesa radostí vyskočila na nohy. „To se nám bude líbit!“ řekla. „Ukážeme vám místa, kde cítíme příběhy lesa nejsilněji, kde to jimi jakoby vyloženě dýchalo!“

Vanesa se jen usmála a tiše přikývla.

Eira vstalu. „Tak zítra,“ rozloučilu se a odcházelu ke dveřím.

A jak se za Eirou zavřely dveře, dvojčata zůstala v tichu chaty s uvolněnými rameny a cítila se, jako by jim spadl kámen ze srdce. Poprvé po dlouhé době, kdy jen poslouchala les, našla někoho, kdo byl ochotný také poslouchat je — našla přítele.

Vysvětlivky použitých tvarů pátého rodu

-lu = -l / -la
Eiřiva = Eiřina / Eirova
mí = mu / jí
hy = ho / ji
Eiřivy = Eiřiny / Eirovy
Eiřiva = Eiřina / Eirova
Eiřevi = Eiře / Eirovi
ježí = jeho / její
kterau = který / která
niho = ni / něho
pobavenau = pobavený / pobavená

Pro podrobnější informace o pátém rodu viz https://singularis-mzf.github.io/paty-rod/index.htm

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥