 16.04.2026 0 5(1) 0 |
Kronika Madhyavanu.
Klusova smrt nebyla jediná, která toho dne zasáhla Madhyavan. Také Jane a Mathias zemřeli podivnou smrtí. Možná pár hodin na to, možná ve stejný čas. Nikdo nevěděl, protože byli objeveni až později k večeru. Obecní pasák ovcí Koleban viděl tři děti vyskočit oknem a utíkat k lesu. Mihotavé světlo je prý doprovázelo. Po čase sebral odvahu a vešel do jejich domu. Jane nalezl v kaluži krve a Mathiase odřezal z provazu.
Kolebana vyslýchala rada starších, protože se říkalo, že v Jane nacházel zalíbení. Ona v něm však nikoliv. Byl to prostý muž, který během výpovědi propadal v zoufalství, trhal si vlasy, štkal a zajíkal se. Nezářil radostí nebo pýchou a neměl hlavu hrdě vztyčenou, jak bývá u vrahů obvyklé. Koleban smrtelnému trestu unikl, ale od té doby už nevydal slova.
Kapitola druhá
Otevřela dveře od pokoje a potichu se plížila podél zdi. Zadržela dech a nahlédla do hlavní místnosti. Byla prázdná, ale venku někdo štípal dřevo. Uvolnila se. Nabrala vodu ze sudu, z lavice stáhla deku, přehodila si ji přes ramena a vyšla ven. Sykla bolestí, když ji ostré slunce bodlo do očí. Arin se na okamžik zastavil. Byl svlečený do půl těla, ramena zpocená a lněné kalhoty převázané v pase.
„Dobré ráno,“ zamručel a rozštípl dřevěný špalek. Ohnul se pro další.
Meira se posadila, nohy spustila z verandy, napila vody a nastavila tvář sluníčku. Pořád mhouřila oči, ale příjemně hřálo. K tomu voněly borovice a kukuřice tiše ševelila.
„Ještě jsi nespal?“
Zavrtěl hlavu a další polena dopadla na zem.
„Kiran?“
„Pořád stejné.“
„Kde je?“
„V posteli.“ Arin skopával dřevo na hromadu a čistil plácek před sebou.
„Uklidil jsi tu,“ rozhlédla se.
Zhluboka se nadechl a na chvíli zastavil. „Vážně Meiro?“ otočil se. Nechápavě na něj hleděla. „Ta mrtvá prasata se ti smála?“ rozhodil ruce.
Sklopila hlavu a zlehka kroužila dřevěným hrnkem.
„Co je s tebou?“ naléhal.
„Nevím, Arine,“ utřela si tvář pod očima. „Nevím, co to bylo.“ Potáhla nosem. „Všichni se měníme,“ ukázala na něj.
Arin si odfrkl. „Pche. Mě do toho netahej. Se mnou zvířata nemluví.“
Meira zkřivila koutky. „No jasně,“ plácla se dlaní do stehna. „Ty vůbec. Běžíš přes půl lesa s Kiranem na rameni a skoro se nezadýcháš. Ne, ty jsi vlastně úplně normální.“
„A ty jsi jak druhý Kiran,“ hlasitě si povzdechl. Opřel sekeru o špalek, posadil se vedle Meiry a upil z její vody. Očima bloumal po okolí. „Nechtěl jsem tě rozbrečet,“ řekl spíše rajčatům, než jí.
„Nerozbrečel’s,“ odvrátila hlavu.
Arin se pousmál, chytil ji za rameno a přitiskl k sobě. „Včera jsem viděl, jak těm prasatům hořely ocasy,“ šeptl jí do ucha.
„Nelži,“ ušklíbla se.
„Nikomu to neříkej.“
„Nech toho,“ štípla ho. „Štveš mě.“
„Vezmi vědro, podojíme ovce.“ Postavil se a protáhl v zádech. „Všechno mě bolí,“ zasténal.
„Jdu se ještě podívat na Kirana,“ vyskočila Meira a odběhla do srubu. Když se vrátila, jen zavrtěla hlavou a stáhla si vlasy do copu.
„Tak jdeme,“ popadl Arin palici a vykročili směrem k ohradě.
„Co když se neprobere?“ začala Meira po pár krocích.
„Kiran? Probere.“
„Co když ne?“
„Meiro!“ zastavil se. „Říkám ti, že se probere. Už jednou takhle odpadl.“
„Jo. Když si ho nutil kopat studnu. Málem tam umřel.“ Chytla ho za loket a postrčila k chůzi. „Jak dlouho vydrží bez vody?“ obrátila se na něj u ohrady.
Arin otevřel branku. Ovce se k nim rozběhly. „Pár dnů určitě, Meiro.“
„No pojďte ke mně,“ rozpřáhla ruce a začala je drbat po hlavách. „To byla noc, že?“
„Třeba ti taky něco pošeptají.“
„Nevšímejte si ho!“ zvedla ukazováček. „Nebo chytnete bručení místo bečení.“
„To by jim asi nevadilo,“ uchechtl se a prohlížel si nalitá vemena. „Doufám, že ti jedno vědro bude stačit. Roháči!“ okřikl berana, který do něj drcl a pak upřeně zíral. „Meiro! Asi budou jehňata!“
„V zimě? Co je to za nápad.“
„Možná už na podzim. Je to ďábel,“ tahal berana za rohy.
„Jdi už, Arine!“
„Obejdu ploty a pasti,“ hodil si palici na rameno. „Kdyby něco, použij sponku.“ Meira se překvapeně otočila. „V nouzi. Víme, co to s tebou dělá,“ vrátil jí upřený pohled. „Vůbec nechápu, proč ti ji nechávám,“ bručel při odchodu. „Roháči, jdeš se mnou!“ zavolal na berana. Pak si začal zpívat, přidával na síle a jeho hlasité hlaholení bylo slyšet, i když zmizel z dohledu.
Meira se obrátila k ovcím a pokrčila rameny. „Alespoň víme, že tu pořád je,“ řekla jim. Stály seřazené za sebou. „No teda...“ zdvihla obočí.
Když se Arin později vrátil, seděla Meira na plotě a uzobávala borůvky z dlaně. Sebral vědro plné mléka, zhluboka se napil, olízl rty a otřel bradu. „Trochu hořké,“ položil ho zpátky na zem.
„To bude tím včerejškem,“ natáhla k němu ruku se zbytkem modrých kuliček. Zavrtěl hlavou.
„Nikde nikdo?“ opřel se o kládu.
„Je to zvláštní Arine,“ čistila si ruce. „Ty ovce jsou buď úplně krotké nebo úplně vzteklé.“
„Jako my?“
„No tak…,“ žduchla do něj.
„A jeden rok máme brambory jako moje pěst a druhý rok jako tvoje hlava.“
„Takže stejné,“ pronesla suše. Seskočila, opřela se vedle bratra a napodobila jeho postoj. Tiše pozorovali okolí.
„Ty jsi trdlo,“ zasmál se po chvíli.
„Arine,“ otočila se k němu. „Měl jsi někdy divný sen?“
„Nemám čas na sny.“
„Každému se zdají sny.“
„Nemám čas na divné sny,“ upřesnil.
„Mně se jeden zdál,“ kopala do travnatého drnu pod nohama. „Byly v něm zvláštní domy. Hladké a vysoké.“
„Jak vysoké?“
„Jako...tři tamty smrky,“ mávla k lesu.
„Hmm,“ přeměřoval si je.
„Teď ty!“
„Ach jo, Meiro,“ vydechl. „Tak dobře,“ spustil neochotně, když viděl její dychtivý výraz. „Jednou se mi zdálo, že jsem měl ženu a dítě.“
„Cože?“ vykulila oči. „Co je na tom divného?“
„Ti velcí ptáci na obloze. Letěli rychle a buráceli,“ ukázal nahoru.
„Ha!“ vykřikla. „Věděla jsem to! A potom?“
„Potom odletěli.“
„Nic víc? A jak vypadali?“
Arin zvrátil oči. „Jako velcí ptáci. Letěli rovně,“ naznačil rukou.
„Rovně?“
„Ano Meiro, úúúplně rovně,“ protáhl Arin. „Kouřilo se z nich. A už stačí.“
„Divné,“ uzavřela to. Chvíli chodila kolem plotu, pak si dřepla k jednomu ze zatlučených kůlů a začala se probírat vysokou trávou. „Vezmu borůvky Kiranovi. Minulý rok tu nebyly.“ Rozvázala si cop a do kousku látky ukládala sebrané plody. Poskakovala mezi trsy a tiše si prozpěvovala:
Sundarani phalani,
pakvani phalani,
bhumeh phalani,
mama phalani,
mama krtajnata,
tubhyam datta.
„Vypadáš jako naše máma na zahradě,“ zamrkal Arin a sevřel víčka.
„Zpívala to,“ přikývla.
„O čem to je?“ Oči se mu leskly.
„Nevím. Nestihla mi to říct.“ Přihodila posledních pár bobulí, svázala je do uzlíčku a chystala se něco říct. Najednou ztuhla.
„Slyšela jsem koně.“
„Koně? Jak daleko?“
Hodila po něm vyčítavý pohled. „Nejsem Kiran.“
Arin se otáčel. „Já slyším jenom včely.“
„Byla to chvilka.“
„Támhle,“ zpozorněl a ukázal do dálky. Hejno ptáků kroužilo na lesem. Sehnul se pro vědro s mlékem. „Jdeme raději domů.“
Klusova smrt nebyla jediná, která toho dne zasáhla Madhyavan. Také Jane a Mathias zemřeli podivnou smrtí. Možná pár hodin na to, možná ve stejný čas. Nikdo nevěděl, protože byli objeveni až později k večeru. Obecní pasák ovcí Koleban viděl tři děti vyskočit oknem a utíkat k lesu. Mihotavé světlo je prý doprovázelo. Po čase sebral odvahu a vešel do jejich domu. Jane nalezl v kaluži krve a Mathiase odřezal z provazu.
Kolebana vyslýchala rada starších, protože se říkalo, že v Jane nacházel zalíbení. Ona v něm však nikoliv. Byl to prostý muž, který během výpovědi propadal v zoufalství, trhal si vlasy, štkal a zajíkal se. Nezářil radostí nebo pýchou a neměl hlavu hrdě vztyčenou, jak bývá u vrahů obvyklé. Koleban smrtelnému trestu unikl, ale od té doby už nevydal slova.
Kapitola druhá
Otevřela dveře od pokoje a potichu se plížila podél zdi. Zadržela dech a nahlédla do hlavní místnosti. Byla prázdná, ale venku někdo štípal dřevo. Uvolnila se. Nabrala vodu ze sudu, z lavice stáhla deku, přehodila si ji přes ramena a vyšla ven. Sykla bolestí, když ji ostré slunce bodlo do očí. Arin se na okamžik zastavil. Byl svlečený do půl těla, ramena zpocená a lněné kalhoty převázané v pase.
„Dobré ráno,“ zamručel a rozštípl dřevěný špalek. Ohnul se pro další.
Meira se posadila, nohy spustila z verandy, napila vody a nastavila tvář sluníčku. Pořád mhouřila oči, ale příjemně hřálo. K tomu voněly borovice a kukuřice tiše ševelila.
„Ještě jsi nespal?“
Zavrtěl hlavu a další polena dopadla na zem.
„Kiran?“
„Pořád stejné.“
„Kde je?“
„V posteli.“ Arin skopával dřevo na hromadu a čistil plácek před sebou.
„Uklidil jsi tu,“ rozhlédla se.
Zhluboka se nadechl a na chvíli zastavil. „Vážně Meiro?“ otočil se. Nechápavě na něj hleděla. „Ta mrtvá prasata se ti smála?“ rozhodil ruce.
Sklopila hlavu a zlehka kroužila dřevěným hrnkem.
„Co je s tebou?“ naléhal.
„Nevím, Arine,“ utřela si tvář pod očima. „Nevím, co to bylo.“ Potáhla nosem. „Všichni se měníme,“ ukázala na něj.
Arin si odfrkl. „Pche. Mě do toho netahej. Se mnou zvířata nemluví.“
Meira zkřivila koutky. „No jasně,“ plácla se dlaní do stehna. „Ty vůbec. Běžíš přes půl lesa s Kiranem na rameni a skoro se nezadýcháš. Ne, ty jsi vlastně úplně normální.“
„A ty jsi jak druhý Kiran,“ hlasitě si povzdechl. Opřel sekeru o špalek, posadil se vedle Meiry a upil z její vody. Očima bloumal po okolí. „Nechtěl jsem tě rozbrečet,“ řekl spíše rajčatům, než jí.
„Nerozbrečel’s,“ odvrátila hlavu.
Arin se pousmál, chytil ji za rameno a přitiskl k sobě. „Včera jsem viděl, jak těm prasatům hořely ocasy,“ šeptl jí do ucha.
„Nelži,“ ušklíbla se.
„Nikomu to neříkej.“
„Nech toho,“ štípla ho. „Štveš mě.“
„Vezmi vědro, podojíme ovce.“ Postavil se a protáhl v zádech. „Všechno mě bolí,“ zasténal.
„Jdu se ještě podívat na Kirana,“ vyskočila Meira a odběhla do srubu. Když se vrátila, jen zavrtěla hlavou a stáhla si vlasy do copu.
„Tak jdeme,“ popadl Arin palici a vykročili směrem k ohradě.
„Co když se neprobere?“ začala Meira po pár krocích.
„Kiran? Probere.“
„Co když ne?“
„Meiro!“ zastavil se. „Říkám ti, že se probere. Už jednou takhle odpadl.“
„Jo. Když si ho nutil kopat studnu. Málem tam umřel.“ Chytla ho za loket a postrčila k chůzi. „Jak dlouho vydrží bez vody?“ obrátila se na něj u ohrady.
Arin otevřel branku. Ovce se k nim rozběhly. „Pár dnů určitě, Meiro.“
„No pojďte ke mně,“ rozpřáhla ruce a začala je drbat po hlavách. „To byla noc, že?“
„Třeba ti taky něco pošeptají.“
„Nevšímejte si ho!“ zvedla ukazováček. „Nebo chytnete bručení místo bečení.“
„To by jim asi nevadilo,“ uchechtl se a prohlížel si nalitá vemena. „Doufám, že ti jedno vědro bude stačit. Roháči!“ okřikl berana, který do něj drcl a pak upřeně zíral. „Meiro! Asi budou jehňata!“
„V zimě? Co je to za nápad.“
„Možná už na podzim. Je to ďábel,“ tahal berana za rohy.
„Jdi už, Arine!“
„Obejdu ploty a pasti,“ hodil si palici na rameno. „Kdyby něco, použij sponku.“ Meira se překvapeně otočila. „V nouzi. Víme, co to s tebou dělá,“ vrátil jí upřený pohled. „Vůbec nechápu, proč ti ji nechávám,“ bručel při odchodu. „Roháči, jdeš se mnou!“ zavolal na berana. Pak si začal zpívat, přidával na síle a jeho hlasité hlaholení bylo slyšet, i když zmizel z dohledu.
Meira se obrátila k ovcím a pokrčila rameny. „Alespoň víme, že tu pořád je,“ řekla jim. Stály seřazené za sebou. „No teda...“ zdvihla obočí.
Když se Arin později vrátil, seděla Meira na plotě a uzobávala borůvky z dlaně. Sebral vědro plné mléka, zhluboka se napil, olízl rty a otřel bradu. „Trochu hořké,“ položil ho zpátky na zem.
„To bude tím včerejškem,“ natáhla k němu ruku se zbytkem modrých kuliček. Zavrtěl hlavou.
„Nikde nikdo?“ opřel se o kládu.
„Je to zvláštní Arine,“ čistila si ruce. „Ty ovce jsou buď úplně krotké nebo úplně vzteklé.“
„Jako my?“
„No tak…,“ žduchla do něj.
„A jeden rok máme brambory jako moje pěst a druhý rok jako tvoje hlava.“
„Takže stejné,“ pronesla suše. Seskočila, opřela se vedle bratra a napodobila jeho postoj. Tiše pozorovali okolí.
„Ty jsi trdlo,“ zasmál se po chvíli.
„Arine,“ otočila se k němu. „Měl jsi někdy divný sen?“
„Nemám čas na sny.“
„Každému se zdají sny.“
„Nemám čas na divné sny,“ upřesnil.
„Mně se jeden zdál,“ kopala do travnatého drnu pod nohama. „Byly v něm zvláštní domy. Hladké a vysoké.“
„Jak vysoké?“
„Jako...tři tamty smrky,“ mávla k lesu.
„Hmm,“ přeměřoval si je.
„Teď ty!“
„Ach jo, Meiro,“ vydechl. „Tak dobře,“ spustil neochotně, když viděl její dychtivý výraz. „Jednou se mi zdálo, že jsem měl ženu a dítě.“
„Cože?“ vykulila oči. „Co je na tom divného?“
„Ti velcí ptáci na obloze. Letěli rychle a buráceli,“ ukázal nahoru.
„Ha!“ vykřikla. „Věděla jsem to! A potom?“
„Potom odletěli.“
„Nic víc? A jak vypadali?“
Arin zvrátil oči. „Jako velcí ptáci. Letěli rovně,“ naznačil rukou.
„Rovně?“
„Ano Meiro, úúúplně rovně,“ protáhl Arin. „Kouřilo se z nich. A už stačí.“
„Divné,“ uzavřela to. Chvíli chodila kolem plotu, pak si dřepla k jednomu ze zatlučených kůlů a začala se probírat vysokou trávou. „Vezmu borůvky Kiranovi. Minulý rok tu nebyly.“ Rozvázala si cop a do kousku látky ukládala sebrané plody. Poskakovala mezi trsy a tiše si prozpěvovala:
Sundarani phalani,
pakvani phalani,
bhumeh phalani,
mama phalani,
mama krtajnata,
tubhyam datta.
„Vypadáš jako naše máma na zahradě,“ zamrkal Arin a sevřel víčka.
„Zpívala to,“ přikývla.
„O čem to je?“ Oči se mu leskly.
„Nevím. Nestihla mi to říct.“ Přihodila posledních pár bobulí, svázala je do uzlíčku a chystala se něco říct. Najednou ztuhla.
„Slyšela jsem koně.“
„Koně? Jak daleko?“
Hodila po něm vyčítavý pohled. „Nejsem Kiran.“
Arin se otáčel. „Já slyším jenom včely.“
„Byla to chvilka.“
„Támhle,“ zpozorněl a ukázal do dálky. Hejno ptáků kroužilo na lesem. Sehnul se pro vědro s mlékem. „Jdeme raději domů.“
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Septa Marga - II. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Předchozí dílo autora : Septa Marga - I.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0+1 skrytých» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» nováčci
Petite Coccinelle» narozeniny
Katies [18], Wyrez [17], snehurka [16], cik [13], Dali [13], kdyztocitim [12], Dickens [9], Lů [7], lucidsubstance [5], NeuroSoul [3]» řekli o sobě
Máta řekla o Amelie M. :Fascinuje mě její humor a nadhled, do kterého dokáže zabalit životní moudrost a když je potřeba, okořenit ho i špetkou hořkosti. Umí mě rozesmát i rozplakat a to se povede málokomu. Krom toho je nesmírně milá čtenářka a velká podpora. Díky!
