ROZPAD

Moje důvěra se roztříštila v prach,
když jsi mi do zad čepel vrazila.

Byla krásná, v lesku se tichý příslib chvěl,
však ostří tupější než lžíce.

to aby řez víc bolel

Před tebou jsem byla sebou... a vlastně ne,
byla jsem jen tvým stínem, ozvěnou tvých přání.

Věřila jsem v dobro, co v tobě dávno vyhaslo,
v tu iluzi světla, co se v hloubi tvojí tmy jen zdálo.

Pod haldou kamení a střepů cizích srdcí,
zahlédla jsem paprsek.

tenký jako vlas

Uvěřila jsem mu, jako by to byl záchranný pás,
teď z té víry zbyla jen pachuť a mráz.

Znáš každou mou jizvu, každý skrytý strach,
a místo léku jsi do nich nasypala prach.

Byla jsi přítel, co místo objetí sevřel pěst,
zbylo jen ticho a tahle hořká zvěst.

Doufám, že je to jen klam, jen mysli šálení,
protože před sebou jsem blázen, co nezná poučení.

Každé tvé slovo byl plán, co tichoučce nás dusil,
teď sama víš, co děláš.

víc než bych kdy já sám zkusil

Je to snad horší, když cítím ten chlad,
že k tvým narozeninám nemám ti co dát.

Ani to přání štěstí, v den tvého prvního dechu,
jen prázdné místo v srdci, bez špetky vděku.

Ale co už, vina je má, že jsem tě v sobě ubytovala,
že jsem tě vnitřně, čistě a tichounce milovala.

Věřila jsem v tvou čistotu, i když jsem znala tvůj stín,
teď zmiz.
Tvůj čas vypršel.
Zbyl jen dým.

 -věřila jsem ti-