ozvěny v polštáři

Chybí mi tvůj dotek.
Byl jako polední slunce v rozkvetlé louce.

hřejivý, voňavý a až neúnosně jemný

Vzpomínám na tvůj smích a na to, jak se mi zdál skutečný.
Byla jsi tehdy šťastná, nebo to byl jen odlesk mého vlastního světla?
Znám tě nazpaměť.
Každou pihu, každý záhyb, mám mapu tvého těla vrytou do mých dlaní.

teď mi ty doteky schází jako dech

Cítím tvou duši, jak se stále tře o tu mou, proplouvaly sebou tiše a bez hnutí, jako bílá pěna na hladině rozbouřeného moře.

Bylo to skutečné, nebo jen sen, který se odmítá probudit?

Chtěla bych ještě jednou slyšet tvůj hlas, jak ve mně rozlévá ta dvě slova.
Nevážila jsem si ticha, dokud nebylo prosolené slzami jako mé polštáře.

Přetékala jsem tebou.
Byla jsi řeka, která se do mě vylila, a já bych se v ní chtěla znovu utopit.

¿milovala jsi mě někdy¿