Zakletá touha

Včerejší noci měl jsem sen zvláštní,
který mne naplnil touhou a vášní
a tak teď zavři oči a zhasni
a já se pokusím ti to říct básní.

Jdu si tak lesem a vidím sedící,
krásnou holku pod vysokou borovicí.
Nedělá nic, jen tak tam sedí
a nějak zvláštně na mě hledí.

Dráždivá vůně se ke mně line
a ona svým prstíkem na mne kyne.
Přijdu blíž, ona vyskočí a zašeptá,
„musíš mě zachránit, jsem zakletá“

Čekám tu na tebe celá staletí,
jen ty můžeš zlomit mé prokletí,
kterým je můj nezkrotný chtíč
a jen ty máš k mé studánce klíč.

Ta slova se mi do myšlenek vpíjí
a já přitisknu mé rty k její šíji,
zlehka a něžně ta místa líbám,
tu horkost touhy silně vnímám.

Ona strhne si blůzku a ke mně se otočí,
dva překrásné kopečky na mne vyskočí,
zírám na ně a pak hledím jí do očí,
ona své paže mi kolem krku obtočí.

Mou hlavu přitiskne ke své hrudi,
její pokožka žhne a přitom studí,
ty dvě hrozinky laskám a saju,
zlehka a něžně si s nimi hraju.

Ona jako kočička u toho přede
a mou ruku si do klína vede.
Já nebráním se tomu zdaleka
a cítím, že její studánka přetéká.

Na větvích shora zní zpěv ptačí
a ona mou hlavu dolů tlačí,
tomu já se ani trošku nebráním,
myslím jen na to, jak ji zachráním.

Už jsem zabořený v té její tůni,
cítím tu horkost a nasávám vůni,
můj jazyk hluboko dovnitř proniká
a ona se svými vzdechy zalyká.

Už není potřeba žádné zbytečné řeči,
ta kráska se svíjí ve vrcholné křeči,
a když její těžké prokletí pomine,
jako obláček se přede mnou rozplyne.

Najednou smutek se do mne vtěsná,
a já se probudím, procitnu ze sna.
Však na sobě cítím její vůni a mám pochybnost,
byl to jen sen nebo to byla skutečnost?