vidina

Měla jsem vidinu hezkého života.

Ne jen tak nějakou mlhavou představu, která člověku probleskne hlavou a zase zmizí. Byla to vidina tak živá, že jsem ji dokázala skoro cítit na kůži. Taková ta dětská iluze, která tě hřeje u srdce, než ti ji někdo nemilosrdně vyrve a pošlape.

Viděla jsem se, jak stojím na zápraží malého statku, v ruce hrnek teplého čaje, kolem mě běhají děti se smíchem tak hlasitým, že se přelévá až do okolních lesů. Představovala jsem si dům, který voní dřevem, pečivem a bezpečím. Dům, kde se večer rozsvítí žluté světlo a každý, kdo jím projde, ucítí klid. Takový ten opravdový, hluboký klid, co ti obejme duši a řekne ti: jsi doma.

Viděla jsem svého budoucího manžela, jak se směje, jak mě objímá ze strany, jak drží jedno z našich dětí v náručí. Viděla jsem psy, co se pode mnou s radostí povalují, stádo slepic pobíhající po dvoře, králíky v dřevěných kotcích a zahradu, kde všechno roste tak přirozeně, že to člověku připomíná, že svět může být laskavý.

V té představě nebyly žádné výčitky, žádné rány, žádné lži. Jen naprosto obyčejné roky plné práce, smíchu a něhy. Taková představa není nic velkolepého.

Pro mě byla vším.

Vidina hezkého života se však rozpadla v momentě, kdy jsem se narodila – a všechno to zkurvený svinstvo, které mělo existovat jen v příbězích jiných lidí, se stalo mojí realitou.

Nečekalo.
Nepočkalo si, až vyrostu.
Nepočkalo si, až budu schopná věci chápat.

Ne.

Od prvního dne mého života se kolem mě začala plést pavučina bolesti, strachu a chaosu. A místo toho, aby mi někdo pomohl ji roztrhat, postupně mě do ní zamotávali ještě víc.

Vyrůstala jsem v prostředí, kde strach nebyl jen pocit — byl to režim. Byl to vzduch. Byl to zvuk kroků na chodbě, byl to zvednutý hlas, byl to pohled, který tě přimrazil na místě.

Moje dětství nebylo zkažené jednou jedinou událostí, jedním okamžikem. Bylo to spíš jako kdybys celý život ležel na podlaze a někdo do tebe ťal malými střepy. Jedním po druhém. Každý z nich sice malý, ale postupně se z nich stala hluboká řezná rána.

Moje dětství bylo na hovno. A to říkám ještě velmi mírně.
Byly dny, kdy jsem si před spaním přála, aby další den nepřišel. Byly noci, kdy jsem se budila se studeným potem na zádech a instinktivně poslouchala, jestli někdo náhodou nejde po chodbě. V hlavě jsem měla tolik myšlenek, že bys je nechtěl vidět, nechtěl bys slyšet ty hlasy uvnitř mě, nechtěl bys prožívat moje sny.

Jenže tohle je můj život. Můj příběh. Moje realita.

A ty, milý čtenáři…
ty máš teď možnost do ní nakouknout.

Ale buď připravený — není to turistická návštěva. Není to pohled z bezpečné vzdálenosti.

Je to ponoření se do špíny, kterou jsem žila.

Řeknu ti svůj příběh. Ale než do něj spadneš se mnou, chci, abys pochopil něco zásadního.

Tohle není jen moje bolest.

Tohle není jen příběh jedné holky z rozpadlého baráku.
Tohle je běžná realita.

Realita tisíců dětí, které se smějí ve škole, aby skryly modřiny pod oblečením.

Realita lidí, kteří vyrostli v rodinách, kde se o lásce mluvilo, ale nepěstovala se.

Realita těch, kteří se naučili mlčet, protože mluvení jen zhoršovalo trest.

Je to celosvětová pandemie.
Pandemie špatných rozhodnutí.
Pandemie toho, že dospělí neumí být dospělými.
Pandemie, která se předává z generace na generaci jako genetická nemoc — jen o ní nikdo nechce mluvit.

A chci, aby sis uvědomil, milý čtenáři, že tohle může být i tvůj problém.
Možná v něm žiješ a bojíš se ho pojmenovat.
Možná ho vidíš u někoho blízkého.
Možná ho nevidíš vůbec, ale jednou na něj narazíš a nebudeš vědět, co s ním.

Ale jedno potřebuješ vědět — nejsi sám.

Nikdy nejsi sám.

A pokud tohle není tvoje zkušenost, pak prosím otevři oči. Protože každý druhý člověk kolem tebe nese v sobě jizvu, kterou nezpůsobila nehoda, ale rodina. A tahle jizva se nezhojí nikdy úplně.

Měj s námi trpělivost.
Prokaž pochopení.
A nesuď.
Protože my jsme si to nezpůsobili.

My jsme děti alkoholu.