Po Tobě

Nechybíš mi ve dnech,
kdy mám ruce plné práce
a hlava je příliš unavená na návraty.

Nechybíš mi, když mluvím s lidmi,
když odpovídám automaticky,
když svět běží tak rychle,
že se v něm nedá zastavit.

Chybíš mi v okamžicích,
které nemají žádný důvod.

Když si sednu na kraj postele
a zůstanu tam déle, než je nutné.
Když se svléknu
a nikdo se nedívá.
Když si uvědomím,
že celý den nikdo nevyslovil moje jméno
způsobem, který by znamenal blízkost.

Nechybíš mi jako člověk.
Chybíš mi jako pocit.

Jako krátký čas,
kdy jsem nemusela nic vysvětlovat.
Kdy jsem nemusela být silná.
Kdy jsem nemusela dávat pozor na to,
kolik prostoru zabírám.

Pořád vím, že to nebyla láska,
která by unesla život.
Vím, že to nemělo budoucnost.
Vím, že jsem se v tom ztrácela.

Ale tělo si nepamatuje pravdu.
Tělo si pamatuje úlevu.

Pamatuje si,
jaké to je nebýt pořád sama se sebou.
Jaké to je mít kam složit hlavu,
aniž by bylo potřeba mluvit.

Někdy mě bolí víc to,
že už tě nechci,
než to, že tu nejsi.

Protože nechtít tě
znamená přijmout,
že nic z toho,
co jsem cítila,
mě neochránilo.

A že přesto…
přesto tu ta bolest zůstala.

Není dramatická.
Nekřičí.
Jen sedí někde hluboko
a dýchá se mnou.

Vím, že se nevrátíš.
Vím, že bych tě ani nechtěla zpátky.
Vím, že některé věci se neuzavírají návratem,
ale pochopením.

A přesto…

přesto existuje místo, kde mi pořád chybíš, a nic ho neumí zaplnit.