V krajině rozlehlé

V krajině rozlehlé,
tam pod rudou oblohou
schoval jsem svůj tichý stesk.
V krajině rozlehlé,
kde vítr vane v širou pláň,
marně čekám na rozbřesk.

A pohled do té dálavy,
co zří jak obraz Mánesův
mne nutí myšlenkám.
Že v rudých obrazcích
tam, uprostřed obzoru
toužím býti chvilku sám.

Tu na nebi pluje cosi
zvící jako mocný oř
a s větrem nese šedý stín.
A přikryt v rudém obrazci
tam, uprostřed obzoru
prožívám si ten svůj splín.

Záblesk slunce paprsku,
co prodral se skrz oblaka
mne v krátké chvilce oslepil.
A v záři v tváři prochladlé
té, jež rudě vyhlíží,
mi slzou oči zalepil.

V krajině rozlehlé
tam, pod rudou oblohou
schovávám svůj tichý stesk.
Vítr vane v širou pláň
v tu, co chtěla by už spát
a já marně čekám na rozbřesk.

Teď po obloze letí
ta čerň a letky havranů
ta neskonalá úzkost z tmy.
Byť silným zdám se být
a strach si stále odháním,
připadám si malý, nicotný.

Tak si hledám úkryt
v polní brázdě u zaječích jam,
hlavu mi pouze kápě zakrývá.
V chladu se jen chvěji,
jak suchá stébla z osení
a toužím, ať se na mne slunce podívá.

Ráno je už blízko,
hodiny, či možná jenom minut pár.
Vůkol tma a na ústech ledové jíní.
Co se to stalo,
že ve tmě spím a slunce svítí?
To vstupuji do bílých síní.

V krajině rozlehlé
tam nad rudou oblohou
zde zapomněl jsem na svůj stesk.
A v světlé kápi nad obzorem,
s letkou bílých labutí,
hledím z příma na rozbřesk.