Další neposlána pravda

Říká se, že nejtišší ztráty bývají nejhlubší.
Že to, co bolí nejvíc, se nahlás neohlásí.
A že některé konce nepřicházejí jako bouře,
ale jako nehybný vzduch, který se nedá dýchat.

Ty jsi byl právě tím tichem.

Nespálil jsi mě.
Jen jsi mě nechal chladnout,
pomalu, nenápadně, do neznatelného mrazu,
a člověk si ani nevšimne,
kdy začne mrznout zevnitř.

Utíkám pryč —
ne před tebou,
ale před místy, která si mě pamatují v barvách,
které jsi už dávno přestal vidět.
A přitom jsi si mě nikdy nepamatoval celou.
Jen fragmenty, které se ti hodily do dne.

Byla jsem pro tebe možnost.
Nikdy ne příběh.

A přesto jsem ti věřila natolik,
že jsem ti podávala svou bolest do dlaní,
jemně, popravdě, skoro prosebně,
a ty jsi ji obracel proti mně
tak samozřejmě,
jako kdyby to byla její přirozenost.

Nebyla.

Když ses vrátil,
nepřinesl jsi návrat,
jen stín návratu.
Naději bez ohně,
přítomnost bez duše.
A já jsem to věděla —
jen jsem potřebovala ještě pár minut iluze,
protože člověk, který poprvé miloval naplno,
se nevzdává snadno.

Každý náš výlet měl být záchranou.
Ale stal se zrcadlem.
A v tom zrcadle jsem vždycky viděla stejnou věc:
tvůj pohled daleko za mnou.

A pak jsi to vyslovil.
Tu větu, která mě naučila,
že některá slova neřežou jazykem,
ale konečněm, který přinášejí:

„Nikdy jsem tě nemiloval. Jen jsem čekal, jestli se ten cit objeví.“

Dva roky.
Dva roky čekání na cosi,
co ve mně žilo denně,
a v tobě nikdy.

Nezlobím se.
Hněv by byl útěchou.
Bolest je pravdivější.

Chci, abys konečně pochopil proporce toho,
co se mezi námi stalo:

Já jsem stavěla domov.
Ty jsi hledal nouzový východ.
Já jsem toužila po světle.
Ty jsi se bál svíčky.
Já jsem milovala skutečně.
Ty jsi čekal, jestli tě ta skutečnost přesvědčí.

A láska, která musí přesvědčovat,
už není láskou —
je to zkouška, kterou nikdo neměl skládat.

Byl jsi ten pravý.
Ano, to řeknu bez rozmělňování.
Ne osudově,
ale lidsky:
byl jsi první,
u koho jsem chtěla stárnout,
ne jen přežívat další den.

A právě to z tebe dělá bod,
kterým se mé dějiny lámou.

Neztratil jsi mě, když jsi odešel.
Ztratil jsi mě, když jsem poznala,
že tvé „možná“ bylo jen jemnější formou „ne“.

Nehodlám tě obviňovat.
Jen ti ukazuji tvar pravdy,
před kterou jsi tolik let zavíral oči.

Moje láska nebyla tvou povinností.
Ale tvá prázdnota byla mou ranou.
A přesto —
a to je ironie, kterou nepopřu —
někde hluboko v sobě vím,
že jsem nelitovala ani dne.

Protože i to, co bolí,
může být pravdivé.
A pravda má svou krásu.

Toto není dopis, který má něco změnit.
Není to prosba, není to výčitka, není to návrat.
Je to epitaf.
Nápis na kameni,
který nikdo jiný číst nemusí.

Píšu ho já,
protože už nemám potřebu,
aby mu rozuměl kdokoli další —
ani ty.

A přesto ti ho posílám,
aby sis jednou, až budeš připravený,
uvědomil:

Některé ženy se nemilují čekáním.
Některé ženy se milují tím, že se nesmíš bát jejich hloubky.
A ty jsi se bál právě té hloubky,
ve které jsem tě já nosila jako jistotu.

A to je celá pravda.
Nijak ostrější,
než jakou si zasloužíš.
Nijak mírnější,
než jakou si zasloužím já.