Houbařská romantika

Co je to tady za pokleslou zábavu,
dneska to vypadá na pěknou otravu,
na nohy gumáky do rukou nožíky,
vyrážíme do lesa naplnit košíky.

Stalo se to u oběda
když vzpomněl si tuhle děda
čímž zkazil mi chuť až běda
na příhodu vtipnou leč krutou
houbaře s hadovkou smrdutou.

To když v dobrém rozmaru,
rozehřál se až do varu,
zavzpomínal na své mládí,
jak se houbařky v lese svádí.

Jednou se takhle nad hřibem zvedla,
slečna krásná a štíhlá jak spanilá bedla
A tak jí povídám paninko,
rád bych si sáh na Vaše kolínko.

Ale ona jak žampión zbledla,
z toho šoku na pařez sedla
a povídá mi: "Ty starý dědku,
zač mě máš, za nějakou štětku?"

Takovou reakci jsem vážně nečekal
jak správný kozák jsem se však oklepal
nahodil patku a porovnal nástroje
odhodlán představit svého kovboje.

Snad se děvče nestydíš,
ale počkej hned jak uvidíš,
co mám v trenkách za překvapení,
tvůj strach se v touhu změní.

Jenže správná houbařka
není žádná smolařka
překvapení pro ni není
chce vědět nač si svůj poklad cení.

Tohle není o žádné smůle,
tak proč nevyužít dobré vůle,
která sama se tu nabízí,
ale fofrem, ať nezmizí.

Jenže muchomůrka v lidské podobě,
nedá to jen tak znát na sobě,
i když studem jí červenají líčka,
tak šibalsky mrkají její víčka.

Zatřese sukýnkou a hle, běda,
dědkovi se v trenkách něco zvedá,
děvče zvědavostí třeští oči,
ještě chvilku a po kozákovi skočí.

Ruce v trenkách dědkovi smočí,
hledajíc nohu alespoň od křemenáče,
jenže tam jenom něco kluzkého skáče,
jak hádě se smeká a mezi prsty stočí.

To narazila v trenkách na užovku,
co právě chtěla si hrát na schovku,
Ale nevšimla si tlustého hroznýše,
co plazí se dědovi nahoru po břiše.

I když je to dívenka křehká,
leknutím zařve jak děvucha lehká,
Co Ty jsi vlastně zač - houbař či zoolog,
kvůli Tvým legráckám mám si psát nekrolog?

Ale já jsem přeci chlap solidní,
tak proč vedeš hned řeči morbidní,
život tvůj se změní ve sladké leháro,
poté co pohladíš mé zlaté bambáro.

Ze shora hlásí mi mé prsní dvorce,
v kalhotech nechováš žádného borce,
nejprve odežeň všechny ty hady,
ať zjistím co skrýváš tam za smrady.

Děvče věz, že ti mí hadi,
vlhko a teplo mají rádi,
tak přestaň dělat ty kraviny,
a pusť mě do své horké štěrbiny.

Když tu se na palouku objeví babka
a hned si to k těm dvěma capká,
vidí na pařezu holku s nohama od sebe,
sakra, ale proč ji ten můj dědek ještě nejebe?

Znám hady co mají hebká a suchá těla,
jen ty bych do sebe pustit chtěla,
co ale skrývá se ve tvém pokopci?
To nemůžou být hadi. Snad kůrovci?

Ať mladé děvče či stará babka,
štěrbina musí být vždy hladká,
obě dvě totiž dobře ví že,
jen hladká se nejlépe líže.

Ty dědku plesnivá co Tě to napadlo,
před Tvojí babkou nehraj tu divadlo,
ať si jde očuchat co za poklad nabízíš světu,
jenž smradem omráčí i orla v letu.

Co to říkáš holka hloupá,
proč jsi stále tak skoupá,
já přivedu tě na myšlenky jiné,
vždyť z mých trenek se vůně line.

Já tvrdím že není to vůně ale smrad,
z něhož by na zem nejeden pad,
vždyť Tvoje babka teď už je zelená,
a strachy se jí třesou i kolena.

Z tebe mluví jen nerozvážné mládí,
právě ta vůně mou babičku svádí,
copak nezkušená holka jako ty tuší,
co náruživou panímámu vzruší?

Tak zanechej zbytečné přetvářky,
kolem trenek mi bzučí masařky.
Hádej, proč se tak silně rojí,
kolem toho pokladu, co mi tam stojí.

Cítí totiž můj klacek řádně nalitý,
a to je důkazem nejvyšší kvality.
Snad ti to holka necuchá nervy,
zítra už se tam vylíhnou i červi.

V tu chvíli se o dívku pokouší mdloby,
a do báby vjede trn zloby,
byla tu šance alespoň nějaká,
že někdo jiný pohoní slimáka.

Nakonec odsekne s hubou nadutou,
že nic nechce mít s hadovkou smrdutou,
a i když to dědka z duše nebaví,
nezbyde než začít si mýt své pohlaví.