Metro

Utíkal jsem. Strach mě hnal pryč do neznáma. Nevnímal jsem chladný noční vzduch, ani ledové kapky jež mě štípaly do tváří. Jen pryč, kde není jediného živáčka. V hlavě se mi neustále přehrávaly nejnovější události. Neustálý křik, bití, hádky, třeskot rozbíjejícího se nádobí. Opilý otčí s řemenem v ruce a matka pod drogama. Bolest drásající mi srdce spalovala vše, včetně mé duše a mysli.

Vběhl jsem do stanice metra. Schodů, jež vedly hluboko do podzemí, jsem se za běhu sotva dotýkal. Ocitl jsem se na nástupišti. Elektrické světlo občas probliklo. Nedaleko ode mne se ozvalo prasknutí a jedna ze zářivek praskla. Byl to snad jediný zvuk, který jako ostří nože prořízl to ničemné ticho. Ostatní jen dále problikávaly.

Zastavil jsem se a opřel se zády o zeď. Chvěl jsem se po celém těle a cloumalo mnou zoufalství a utrpení. Myšlenky se mi roztočili jako vír hlavou. Nestíhal jsem je ani zachycovat a analyzovat je. Bezmocně jsem v nich tápal a snažil se zorientovat, avšak mé úsilí bylo zcela zbytečné.

Horké slzy mi začaly stékat po prochladlých tvářích. Už jsem nemohl. Pomalu jsem se sesul na studenou prachem a špínou pokrytou zem. Byl jsem vyčerpaný. Vyčerpaný a zničený životem, a zrazen láskou, jež jsem za celých šestnáct let bytí na tomto prokletém světě nedostal. A teď tady sám zlomený v podzemí, v němž se šíří pach hniloby a rozkladu, jen sleduji ty železné koleje, po nichž každou chvilku se přiřítí metro.

V Dáli se ozval hvizd a s blížícím se světlem narůstal hluk a i má touha ukončit ten zbytečný a nesmyslný život. Rozeběhl jsem se a skočil…

Něco mě pevně uchopilo za paži a strhlo stranou a já hlavou prudce narazil na betonový práh nástupiště, jež okamžitě začala smáčet čerstvá krev. Pokusil jsem se otevřít oči, zatočila se mi hlava a já upadl do bezvědomí…

Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo mi tenkrát zachránil život, ale děkuji.