Rozespalá - podzimní

Rozespalá - podzimní

Venku svítí slunce, posazené do šedivé deky.
Za chvilku kapky deště bubnují do oken jako ospalé prsty.
Z komína voní dřevo a šedý dým se líně toulá nad střechami.
Čas se rozlévá po pokoji jako čaj s medem — pomalu, teple, sladce.

Jsem zachumlaný pod dekou,
na všech stranách obklopený měkkými polštářky,
jako by mě ta chvíle chtěla obejmout.
Plyšák se mnou sdílí ticho.
Zamilovaný film, který už dávno znám nazpaměť,
ale stejně se na něj dívám,
protože je plný tepla a lásky.

Vítr roztáčí barevné listí do spirál,
jako malé galaxie z hvězd.
Točí se dokola v rychlém tanci z milostných gest.

Na stole líně kouří hrnek čaje,
vůně skořice se jemně mísí s dýmem svíčky.
Za oknem se podzim choulí do barevného kabátu
a vítr šeptá něco o souznění.

Zavírám oči jen napůl —
na půl sním, na půl bdím,
v hlavě se mi míchá svět skutečný se snem,
a všechno se zdá rozmazané a laskavé,
jako rty, co se dotkly polibku dřív, než ho stihly vyslovit.

Vítr roztáčí barevné listí do spirál, jako malé galaxie z hvězd.
Točí se dokola v rychlém tanci z milostných gest.

Všechno má dnes měkké hrany.
Myšlenky, i svět, i srdce.
Nikdo nic nechce, nikdo nic nemusí,
jen ticho se protahuje po gauči jako líná kočka
a v koutku pokoje se usmívá čas,
který si právě také dal pauzu.

Jsem rozespalý,
ne ospalý,
jen tak – mezi.
Mezi nádechem a snem,
mezi čajem a touhou,
mezi světem a tebou.

Venku se šeří,
kapky teď padají tišeji, jako na klávesy duše.
A já vím, že tohle je štěstí,
jen jiné —
to, které šeptá něhou a nekřičí
touhou .

A kdybych mohl, nechám svět spát,
jen abych tě slyšel dýchat v tichu.
V tom rozespalém čase,
jsi můj nejklidnější sen. Objímám tě slovy.
Lehce, něžně, bez tlaku a nároků.
Nejšťastnější jsem, když se cítíš v bezpečí - Lásko