Iniciační

LadyLoba: Inna sedí:-) Přesně, sestup bez extáze. Ale ticho je někdy víc než extáze, v něm má člověk šanci zaslechnout sám sebe.

človiček: Ta jen přihlížela z povzdálí :-)

puero: Homér: Bavíte mě oba, každý výklad se stočil trochu na jinou stranu, ale pravdu nemáte ani jeden. Ta věta vlastně není důležitá, proto tam není - ta mohla přijít zvenku i zevnitř. Je to o tom momentu uvědomění. Není o váhání, ani o utápění se v utrpení nenaplněnou láskou. Je to moment pravdivosti k sobě sama (a pravda mnohdy bolí), nahlédnutí vlastních podvědomých vzorců chování i vztahování se k druhým a sobě sama a rozhodnutí se z nich vymanit a jít tentokrát jinudy - a pro mě je ta cesta rozhodně mimo typický společenský narativ "šťastného konce" skrze druhého. Je to vědomé rozhodnutí vydat se do vlastního "podsvětí" a nahlédnout svůj stín - tentokrát ne proto, že mě tam hodil někdo druhý, ale protože chci najít cestu ven, a ta nejde jinudy než přes ponor. Ale vědomý ponor je za mě lepší než pasivní propad - možná to bolí, ale není v tom bezmoc.
Ty tři postavy tam určitě nejsou náhodně. Možná moje vysvětlení nedává smysl. Možná je to celý nesrozumitelný trapnopatos a kýč. Ale já ji mám prožitou a bavilo mě ji psát i cítit, tak mi to asi nevadí.
Díky za čtení i zamyšlení se.

Taky bych si dal rande s Afroditou.

Hm úplně jiná iniciace, než jsem měla čest zkusit si na ženské tantra... sestup Inany do podsveti ...a bez extáze

Aha

puero: Ty jseš dobrej. Utrpení je slast! No jo no, Persefóna se po létě stráveném u matky vrací k Hádeovi a všechny kytky zase zdechnou. Místo zrníčka granátového jablka však milý Hádes vtiskl do Lesliiných úst tabletku extáze a když to najelo, tak milé Leslie zašeptal, miluji tě, to byla ta iniciační věta. Poté, co se Leslie probrala z omámení, se opět vrátila ke svému věrnému váhání. A tom to je tato báseň.

Hned tři mytologické postavy v jedné básni a všechny ženského rodu. Jestli ono není utrpení v ženském genomu jaxi zakódováno už od australopitéka? Máš jako básník jedinečnou výhodu vychutnat si své utrpení a prodloužit si tak život víc než obyčejní lidé tam venku. Protože v bolesti je skryta kvintesence bytí. A kdo netrpí, jako by nežil a ideálně je trpět nenaplněnou láskou. Škoda, že se čtenář nedozví, která že to byla ta iniciační věta.