Monology Kate a Viktora po milování ve starém lomu.

Stále ji cítím mezi stehny. Pulzuje. Dýchá. Tělo se uklidňuje, ale ona… ta zůstává otevřená. Jako by se nadechla a ještě nevydechla.
Sedím na kraji starého stolu. Krajka na bocích mě ještě pořád lechtá. Je vlhká, jako bych si ji oblékla ze slz.
Dívám se dolů.
Na sebe.
Na svoji kundičku.
A chvíli nevím, kdo se na koho dívá.
Jako bych poprvé viděla pravdu, kterou jsem vždy skrývala pod obrazem kontroly, elegance a klidu.
Ale teď…
Je jiná.
Rudá. Naběhlá. Otevřená do světa, který jí nerozumí, ale přesto se mu dává.
Rozevřená tak, že vypadá zranitelně – a přesto je v tom neuvěřitelná síla.. Vlhkost se jí ještě drží v záhybech, jako paměť na to, co jsme právě s Viktorem prožili.
Vidím svoje stydké pysky, jak se rozestupují.
Vidím svůj klitoris, stále nateklý, ještě jakoby dotčený jazykem touhy.
A ve světle, které sem proniká škvírou, se všechno leskne… jako by to nebylo tělo, ale drahokam.
Takhle vypadá moje pravda. Moje svoboda.
A u toho pohledu… se vůbec nestydím.
Naopak.
Dojímá mě to.
Cítím, že v té kundičce – té, na kterou jsem se vždy dívala zvenku – se odehrál obřad.
Křest. Proměna. Přijetí.
Ano, počůrala jsem se při orgasmu.
A poprvé v životě mi to nepřipadá nechutné. Nebo trapné.
Bylo to… uvolnění. Přiznání.
Bylo to tělo, které si dovolilo být pravdivé.
Bez hranic. Bez masek.
Díky, že jsi to unesl, Viktore.
Díky, že jsem se skrze tebe konečně mohla podívat na sebe – a nesklonit oči.
Zavírám nohy pomalu. Jako když zavíráš knihu, která ještě není dopsaná.
A vím, že příště už se nebudu bát.
Ani sebe. Ani své touhy. Ani své kundičky.
Už ne.
Ležím tady…
Na starém, oprýskaném stole, který by jiná žena možná ani neoslovila. Dřevo mě chladí na kůži, ale uvnitř hoří oheň, který jsem dosud neznala. On je stále ještě ve mně. Nepohnul se. Ani já. Ale cítím ho. Každý tep. Každé jeho pulznutí, které do mne posílá jako vlnu přítomnosti.
Je to nádherné. A děsivě osvobozující.
Jako když se konečně nadechneš… po letech zadržovaného dechu.
Nikdy jsem se takto neodevzdala.
Nikdy.
Nejen jemu. Ale sobě.
Jako bych konečně dovolila své duši, aby se mohla nade mnou rozprostřít bez cenzury. Bez retuše.
Snad jsem mu nepřipadala jako štětka…
Když jsem si dvěma prsty odhrnula kalhotky a ukázala mu… sebe. Tak, jak opravdu jsem.
Mokrá. Otevřená. Vyzývavá… a přesto tichá.
Jen pro něj. Jen pro Viktora.
A pak… ten moment.
Když se mi rozlilo tělo do orgasmu a já se v té vlně ztratila natolik, až se moje tělo spontánně uvolnilo.
Počůrala jsem se.
Poprvé před někým.
Poprvé… bez masky. Bez kontroly.
Poprvé, kdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak vypadám.
Trochu jsem se styděla. Ano. Ale jen trochu.
Ta malá holka ve mně se chtěla schovat, ale žena, která právě milovala, ji objala a řekla: „Je to v pořádku. To jsi ty.“
Byla jsem to já.
Celá.
A byla jsem jen jeho.
Díval se na mě. Ani se nepohnul.
Neuhnul pohledem. Neodskočil. Jen tam byl. Přijal mě.
Snad mu to nevadilo.
Snad to vnímal jako já – jako dar, ne jako chybu.
Snad se mu to líbilo.
Snad mě teď… miluje víc, protože ví, že jsem pravdivá.
Nahá tělem i duší.
Kdyby mě teď chtěl opustit… i tak bych nelitovala.
Protože v téhle boudě, v tomhle opuštěném lomu…
Jsem se stala ženou, kterou už nikdy nechci skrývat.


Stojím tady před ní stále mezi jejíma nohama.. Dívám se na ní a do stropu toho prastarého dřevěného přístřešku. Ještě slyším, jak její dech doznívá, jako ozvěna ve skále. A v sobě cítím něco… jiného. Ne slast. Ne jen touhu. Ale úctu. Pokoru. Něco, co se mi dřív zdálo staromódní.
Je tady. Celá. Ukázala se mi tak, jak se člověk neukazuje ani sám sobě. Bez cenzury. Bez stínu pochybnosti. A já… jsem zůstal. Ne z hrdinství. Z úžasu. Z té ryzosti, která mě v tu chvíli držela pevněji než jakýkoli stisk.
Cítil jsem, jak se její tělo otřásá, jak se jí z pánve vylilo víc, než dokázala udržet. V tu chvíli to nebyla slabost. Byla to síla. Byla to příroda v nejsyrovější podobě. A já to přijal. Všechno. Její vlhko, její třes, její rozpad i její klid.
Viděl jsem její oči. Ten krátký moment studu – ne, ne studu… spíš otázky. A v té otázce bylo všechno: „Zůstaneš? Neskloníš pohled? Neodstoupíš?“
Neodstoupil jsem. A vím, že už nikdy neodstoupím.
Protože teď, když jsem ji poznal takhle… už nikdy nechci nic míň. A vím, že nic víc mi dát nemohla.
Když si lehla na ten starý stůl a odhrnula si kalhotky, aby se mi ukázala, dýchal jsem mělce. Jako bych právě stál na prahu chrámu. Nechtěl jsem urazit. Nechtěl jsem znesvětit. Jen nasávat přítomnost. Pravdivost. Přijetí.
Kundička. Nikdy jsem to slovo nevnímal jinak než zemitě, tělesně. Ale dnes? Dnes se mi to slovo zarylo do paměti jako jméno bohyně. Tak vypadá odvaha. Otevřená. Pulsující. Horká. Lesklá. Přesná. Bez kompromisu.
Všiml jsem si jejího pohledu, když se na sebe dívala. A přísahám, že bych pro ten pohled dokázal zabít. Taková jemnost v její tváři. Taková tichá hrdost.
A ano. Počůrala se. A bylo to… nádherné. Ne proto, že by to bylo vzrušující. Ale proto, že to bylo pravdivé. Čisté. Bez kontroly. Byla to voda, co prorazila přehradu. Byla to duše, co se rozlila v těle.
Neucukl jsem. Neuhnul pohledem. A tím se to zpečetilo.
Možná jsem se zamiloval.
Ne do ženy, co má perfektní make-up. Ale do ženy, co si přestala hrát na to, co svět chce. Do ženy, která se nebojí být… opravdová.
A to je láska. To je důvod, proč chci zůstat. Proč budu stát vedle ní, už navždy. Protože ona se mi odevzdala tak, že z ní vytryskla láska jako pramen živé vody.
Protože když tě žena pustí až tam, kde už není rozum – jen duše a voda… pak už nikdy nesmíš odejít. A ani nechceš.

Zůstávám.
A miluju ji.