Když se had vyplazí ze stínu - Hostina,, Králů " podsvětí

Když se nad vyplazí ze stínu

Hlavní brána HM Prison Belmarsh se pomalu otevírá. Mohutné panty skřípou, jako hřbitovní kříž v podzimním větru, jako by samy sténaly nad tím, co mají propustit. Jakoby se železo a kámen vzpíraly tomu, co je uvnitř – temnotě, která neměla nikdy znovu vkročit do světa lidí.

Velká ocelová křídla se neochotně rozestupují, pomalá, těžká jako staleté dveře krypt, a v jejich rámu se vynořuje štíhlá, vysoká postava. Nevychází. Pluje ven. Jako přízrak, jako stín, který zapomněl, jak chutná denní světlo.

Muž má pleť bledou, téměř průsvitnou – odlitou z bílého vosku, v němž je zapečetěno všechno, co kdysi bývalo člověkem. Stříbrné vlasy sčesané dozadu se lesknou v slabém světle jako čepele nožů – každý vlas připravený k tichému útoku. Jeho oči… ledově šedé, matné a hluboké, jako pohled, který prochází mrtvou vodou. Kolem očí jemné vrásky – pavoučí sítě, natažené k zachycení každého zaváhání.

V jeho tváři je klid. Ne ten, který by pohladil duši. Ne ten, který by přinesl smíření. Je to klid před bouří – surový, nevyhnutelný, nelítostný.

Muž kráčí na ulici a svět kolem zadrží dech. Vzduch váhá, zda má proudit dál.

V ruce drží černý kožený kufřík. Drží ho jako žezlo – pevně, s neochvějnou jistotou někoho, kdo nevěří v náhodu, jen v nevyhnutelnost.

Jeho podpatky klapou o asfalt s přesností metronomu smrti. Každý krok je rozsudek. Každý krok je úder do země, která jednou rozloží vaše tělo.

Tmavý oblek – talár soudce bez procesů. Jeho boty jsou vyleštěné k dokonalosti – a v jejich zrcadle bys mohl spatřit svou vlastní rakev. Kravata z tmavě šedého hedvábí se vlní v paprsku slunce jako hadí kůže – měkká, svůdná a smrtící.

Je to Silas Morecroft. Nikdo mu neřekne jinak než SNAKE. Hlava kartelu Ouroboros, který ovládá trh s narkotiky celé Británie.

Pět let byl držen v Belmarshe. Pět let, kdy měl být umlčen. Jeho rozeklaný jazyk se však nadále plazil mezi ocelovými mřížemi a tahal za nitky svých nohsledů. Teď je volný. A svět to brzy pozná. Životy mnoha lidem se změní a určitě to nebude k lepšímu. Had se vyplazil ze stínu. Ampule jedu, který se brzy rozlije.

Po několika krocích se zastaví u černého Rolls-Royce Phantom Extended Wheelbase. Vůz vypadá spíš jako pohřební kočár, který čeká na tělo bez duše. Řidič, beze slova, otevře zadní dveře. Jeho tvář je maska. Žádné emoce. Oční kontakt nepřichází v úvahu. Pouze stín, který slouží svému pánu.

Silas nastoupí. Dveře se zavřou s tlumeným zaklapnutím. Zvuk, který nezní jako uzamčení dveří. Zní jako kladívko, kterým soudce uděluje konečný rozsudek smrti.

Uvnitř vozu vládne šero a tíha, která by se dala krájet, ale jen pokud bys měl odvahu vzít do ruky nůž.

Silas si položí kufřík na stehna. Lehce a opatrně. Jako by v něm bilo jeho srdce. Pohyb pečlivý, přesný.
Cvak. Cvak.
Dva zámky se otevřou se zvukem, jako bys natahoval zbraň. Dva tiché výstřely.

Kufřík se otevře jako hladová žraločí tlama. Uvnitř – pečlivě vyrovnané složky, zbraň s černou hlavní a jeden černý mobilní telefon. Kurýr, který, když vám doručí zprávu, kde je vaše parte, tak až potom si uvědomíte, že jste po smrti.

Silas vytáhne mobil. Jeho prsty, zdobené prstenem se zlatým hadem požírajícím svůj vlastní ocas, se lehce dotknou displeje. Tak jemně, jako by hladil struny harfy, která umí hrát jen jednu melodii – requiem.

Nalistuje kontakt. Kate Stewardová. Její jméno září ve tmě vozu jako poslední světlo před koncem.

Silas se dívá na to jméno dlouho.
A ona netuší, že až jí zazvoní mobil, nebude to zvonění telefonu, ale budou to zvony na kostelní věži.



Hostina ,,Králů " podsvětí.

Silas alias Snake sedí na svém trůnu ve středu rozlehlé jídelny.na svém panství Ravenshollow Manor. Stůl, dost dlouhý na to, aby se u něj mohla konat královská svatba i s dvorním orchestrem, je obsypán delikatesami, za které by se nemusela stydět ani Britská královna. Svíčková z jatečného býčka krmeného s mateřskou láskou. Křepelky plněné foie gras. Kaviár z belugy servírovaný na perleti. Zaječí hřbety uzené za studena. Sýry starší než velký požár v Londýně. Pečivo čerstvé jako první hřích v ráji. Cena takového menu převyšuje roční plat většiny poctivých Britů. Ale dnes tu nesedí hromada hostů.

Jsou tu jen dva. Silas – vládce stínů. A sir Leonard Leo Crawey – Komisař Metropolitní policie Londýn. Vřed Anglie, jak ho Silas rád nazývá ve své hlavě.

Komisař Leo se kymácí na židli, která pod ním sténá jako týraná gejša. Břicho se mu přelévá přes stůl, visí do prostoru jako přezrálý meloun navlečený v policejní uniformě. Košile na něm napjatá jako plachta na pirátské lodi. Svíčkovou krájí se stejnou jemností, s jakou se bourá starý kravín. Tříská nožem do porcelánu a chlemtá víno tak, že by se francouzský vinař oběsil na vlastní vinici. Mastné pysky si otírá o rukáv saka, na kterém už dávno vybledly zlaté výšivky jeho policejní prestiže pod vrstvou omastku a nevkusu.

„Silasi…“ zabručí s plnou hubou, krůpěj másla mu stéká po bradě jako vosk z hřbitovní svíčky. „Miluju ty tvoje hostiny… To je jako žrát v nebi. Ale bez těch otravných andělů.“ Vezme kaviár, nahrne ho na opečený toust a nacpe do sebe jako čipsy u televize.

Silas se usměje. Elegantně. Chladně. Jako had, který ví, že myš právě vstoupila do jeho pasti a ještě si to užívá. „To jsem moc rád, že ti chutná můj věrný příteli. Však si to všechno zasloužíš. A navrch ti ještě nasypu pořádnou kopici zlaťáků. Až se tady pěkně nacpeš, ty starý čuňě.“ Plácne Lea po břiše. To se zachvěje jako želatinový dort na vibrační desce.

„Tak co říkáš, Leouši… Přesuneme se do sálu. Dáme si doutníček, pořádnou whisky a dohodneme ten převoz sněhu od naší drahé Ledové Královny Stewardové.“

Leo konečně položí příbor. Zaslintaný ubrousek nechá padnout na zem. „S tebou je vždycky radost obchodovat, ty jeden slizkej hade,“ zahýká a poplácá Silase po rameni. Těžce se zvedá ze židle, jako by prožíval svůj vlastní porod. Při pohybu funí jak přetopená parní lokomotiva.

Ještě zamíří ke stolu a na stříbrný podnos nahází krevety, plátky uzeného z jelena, sýry, kaviár, hrst pečiva a celý plát lanýžového másla. Okraje podnosu přetékají až jídlo padá na zem. Leo v něm šlape jako selka v kyselém zelí. Vezme načatou láhev luxusního červeného vína a pořádně se napije. Odříhne si jako ucpaný odpad ve vaně a řekne. „Člověk nikdy neví, kdy ho to při vyjednávání přepadne.“

Odcházejí z jídelny jako groteskní duo. Silas – tichý, smrtící stín. Leo – chodící vepřová slanina v policejní uniformně.

Za nimi zůstává stůl, který nikdy nepřivítal víc než deset hostů. Ale krve na něm je tolik, jako by na něm ležely všichni vojáci kteří padli v bitvě u Towtonu.

A v sále už čeká další akt. Doutník přátelství, v němž se bude místo tabáku spalovat morálka. A zátka od whisky se obtiskne jako pečeť na smlouvě s ďáblem.