Zlomené srdce

Stojíš v mrazu před jejím domem. Ona otevře dveře a pozve tě dál, aby ses ohřál. Když vidí, že už je ti teplo, vystrčí tě zpátky na mráz.
Neodcházíš. Nevzdáváš se.

Za oknem vidíš její siluetu – dívá se na tebe. Přijde s dekou, přehodí ji přes tebe a s mírným úsměvem se zeptá:
„Proč tady stojíš v té zimě? Pojď dovnitř, nebo tady umrzneš.“

Tak jdeš zase dovnitř. Sedneš si ke krbu a cítíš, že ona je ta, za kterou to všechno stojí. Jen čekáš, kdy tě znovu vyžene.
A ono se to stane. Ale než vyjdeš ven, podá ti tu deku, kterou jsi odložil u krbu.

Stojíš před domem. Znovu a znovu. Mrzneš – a vůbec ti to nevadí. Protože skutečně miluješ.

Ona k tobě znovu přijde a řekne:
„Co tady děláš tak dlouho? Na stole máš horký čaj, tak pojď, než ti vychladne.“

Vejdeš dovnitř a zjistíš, že to není horký čaj, ale studené, hořké kafe.
Je to hořkost její duše – a ty ho vypiješ bez váhání.

Najednou zahlédneš v jejích očích malé světýlko.
Tak si sedneš ke krbu a vyhříváš se v teple její duše.

A pak se stane zázrak.
Ona si sedne vedle tebe, vezme tě za ruku a políbí tě se slovy:
„Už nikam nechoď. Bojím se, že už by ses nevrátil.“

Nejsi král, který dobyl hrad.
Jsi poutník, který nesešel z cesty –
a na jejím konci je Láska.
Její láska.