V náruči Lásky a Matky přírody

V náruči Lásky a Matky přírody

Je sobota brzy ráno. Ještě je šero. Za chalupou máme krásný smrkový les. Rostou houby, tak jsem se včera rozhodl, že vyrazím. Něco nasušíme, aby bylo v zimě na bramboračku a omáčku.

Již jsem za chalupou a jdu přes malou loučku k lesu, který je na dohled. Tráva je mokrá, plná rosy. Před nohama mi vyskakují kobylky. Vypadají jako atleti ve skoku do dálky z místa. Najednou rychlý pohyb. Těsně přede mnou vyskočil zajíc. Panečku, ten peláší.

Zastavím se u vzrostlého dubu. První strom na cestě. Za ním už jenom malý kousek a začíná les. Je pod ním stará dřevěná lavička. Starší než já. Pamatuju si ji už jako malý kluk, když jsme tady sedávali s babičkou. Posadím se a vracím se v čase. Ty vzpomínky hřejí u srdce. Najednou slyším tiché volání – tak už pojď. Rozhlédnu se a nikde nikdo. Tak dobře, to mě přeci volá můj milovaný les.
Pár kroků a stojím před bránou do jiného světa. V koutku oka vidím blikání. Malý smrček a vypadá jako vánoční. Světlušky a dnes jejich poslední milostné volání. Koukám, jestli pod ním není nějaký dárek. Není, vždyť je přeci léto.

Vnímám, jak malé jsem smítko v celém vesmíru, a s tou největší úctou vstupuji mezi stromy. Jdu pomalu, abych nic nepřehlédl. Po chvilce se ohlédnu. Les se za mnou zavřel jako dlaň.
No páni – první pašák. Není velký. Má krásný hnědý klobouček a kousek vedle menší bráška. Sedí si tu v mechu jako v klubu Lordů. Ještě doutník a je to dokonalé. Sehnu se a vida. Maličká hnědá žabka. Zdá se, že na mě kouká. Co si asi myslí? Chci ji pohladit. Ne, to neklaplo. Hop, hop a je fuč. Pašáčci jsou v košíku a já zvedám hlavu. Vychází slunce. Mezi větvemi se natahují zlaté nitě, ze kterých se pomalu utká nový den. Nad zemí se válí tenký opar, který na zlatých nitkách dělá kudrnky.

Nastavuji paprskům svou tvář a zavřu oči. Teď, to je ta chvíle, kterou miluji. Vnímám příjemné teplo – a nejen na tváři. Náruč Matky přírody mě přijímá a já znovu mám tu jistotu... jsem její syn. Pocit vděčnosti, že tady mohu být, se mi rozprostírá po duši. Tiše zašeptám – díky.

Jdu pomalu dál známou cestou. Mám tady svá místa. Snad tam ti pašáci budou. Za chvilku by tady měla být. Ano, je tady. Stará školní kožená brašna. Chodím sem už roky a pokaždé vypadá jinak. Zub času je spolehlivý. Pokaždé si s úsměvem říkám – kde se tady vzala?

Ještě kousek a bude snad další dárek. Jo – díky. Tohle místo nikdy nezklame. Letos je obzvlášť štědré. Krásné kousky. Za chvilku mám půl košíku.
Najednou mi těsně nad hlavou proletí sojka, až jsem se lekl. Hlasité škrrrék, škrrrék, škrrrék se rozléhá po lese. Její modré výložky se v ranním slunci mihotají jako majáčky. Lesní policie letí a křičí – pozóóór, cizinec v revíru!!!

Jsem u cesty. Jsou tu vyjeté hluboké kolejě od lesních strojů. Drží se v nich voda. Sakra – mám plné boty. Musím se pousmát, protože se mi to stalo už asi milionkrát. Když zvednu hlavu, tak si rychle dřepnu. Jen pár metrů ode mě je srnec a lačně pije. Pokládám pomalu košík a zapraská větvička. On zvedne hlavu. Naše pohledy se potkají. Jistě znáte ten pocit, jako byste měli po těle skelnou vatu. V jeho očích není strach. Moudrost, na kterou většina z nás zapomněla. Nechci, aby ten okamžik skončil. Než mi ta myšlenka doběhne, tak dva skoky. Jako by zmizel v portálu času.

S nadějí se loudám k dalšímu místečku. No a je to tady zase. Obličejem projdu pavučinou. V duchu mluvím k lesu – proč mi to musíš pokaždé udělat? Ty jsi taky pěknej vtipálek.

Na dohled je velké mraveniště. Každý rok o něco větší. Slunce už pálí a ty malé potvůrky se hemží sem tam jako olej na vodě. Koukejte – početná parta táhne celou housenku. To budou dneska hody. Dobrou chuť, mrňavci.

Z euforie mě probere hlasité – bum, bum, bum. Zvedám hlavu nahoru. No jasně. Fešák s červenou čepičkou. Třiská do toho jako blázen.

Vedle mraveniště rostou muchomůrky. Mají krásné červené šaty. Bílé puntíky vypadají jako vločky. Možná bude módní přehlídka, anebo houbový ples.

Ťuk – něco mi spadlo na hlavu. Kouknu nahoru. Jejda, zrzavá kráska s huňatým ocáskem. Šup, šup, šup a je nahoře. Na zoubkách se jí zatřpití sluníčko. Ta šprýmařka se mi směje.

Tak jo. Další místo na sklizeň. Letos jste tomu teda moc nedali, hoši. Dva kousky, ale díky za ně. Loni to bylo lepší. Snad příště. Obloukem se vracím zpátky k chalupě. Nesu si krabičku na maliny. Cestou je pár keřů. Vnučka Eliška je miluje. Vždycky vypadá jako malý klauník, když má pusinku celou od malin. Taky upeču bublaninu. Tu má zase rád Máťa. No a smaženice? Tu miluje Vojtík. Malin je letos pěkná úroda. Košík plný a krabička taky. Už vidím světlo na konci lesa. Ještě se zastavím u studánky. Vyberu listí a naberu do konvičky. Nejlepší voda na kafíčko. Jestlipak tu jsou ještě letos čolci. No sláva – jsou tady. Jste šikovní chlapíci. Zimu jste zvládli.

Vycházím z lesa na loučku. Ještě se ohlédnu a mám nutkání se poklonit. Nakonec proč ne. S úctou a tichým „děkuji“ zlomím hřbet. Duši mám načechranou jako duchnu po babičce.

Koukám na ten starý dub a vidím milé překvapení. Na lavičce sedí moje milovaná Olinka. Otočí na mě hlavu. Znám ten její pohled a přesně vím, co řekne. Nemýlím se.

„Ty jsi se mi dneska v tom lese zapomněl.“
Koukne do košíku.
„No pane jo.“

Vím, co na ni platí. Udělám ty svoje psí oči. Pohladí mě po tváři.

„Tak pojď už domů, ty můj tuláku. Bramboračka bude, ale musíš si počkat. Zatím můžeš nasekat dříví.“

Vezmu ji kolem ramen a jdeme do chalupy.
Bydlíme tam my a naše láska.