Z pramínku

Hned bych si čelo zchladila a voda z tvé řeky by mé dlaně hladila...

Miňko: to mě těší :-) děkuji

Psavec: dík to i já ;-)

Dandy: neznám ten seriál, ale znám radost z pramínku který v horách spatřím, děkuji ti

Mlčeti Zlato: děkuji za reakci, to i já

puero: děkuji, vážím si tvé reakce, ano pointou mé básničky byla právě ta postava, voda nepotřebuje pomoc, cestu si najde sama, to člověk hledá, tápe, žasne...

Zaujala..

Když chce člověk dojít k pramenům (ad fontes jak říkáme my historici), musí do hor. A v řeči snů je prý voda ženský prvek. Život. Ta postava v meandru je tedy po kolena zarytá do prapodstaty světa, jako strom zapojený do proudu, který pramení ve skále, teče krajinou jako žíla, a cítí chladný tep vody, který končí až kdesi v oceánu, v zatvrdlé studené kře arktické polární noci.

Jo, sundat si boty, vlézt do řeky a jen tak stát, to je jako zapojit se do zásuvky a rozsvítit.

Moc líbí, já jsem vodomil.

At potůčky jsou nebo říčky.
Hlavní že jsou.
Vysychaji ty dary života.
O pramenech býval krasný seriál.

Děkuji za čtení, poučení a komentáře, posloupnost pro mě nebyla hlavní ale myslím že v první a třetí sloce byla dodržena

Yana: dobrý postřeh! V hydrologickém vývoji to skutečně bývá tak: pramínek potok říčka řeka.

Pěkná jen z řičky potok a pak řeka.
Potůček, řička co řekou se stává.

Nad vodou v krajině tak dlouho dokážu postávat v úžasu.