Černý kouř

Předběhli jsme dobu, já nechci zpátky tam,
mě volaj nazpět domů, já cítím se tam sám.
Sliby jako mor, vzdor duši nesplnit,
potápí se vor a prolínaj se kontury.

Praskliny teď řvou, trhaj mě od kořene,
a unáší mě proud, vidím to, a né že ně.
Slepý každý kout, svědomí mě dožene,
vím, že je to soud, tak s ním klidně začněme.

Vidíte, jak doutnám, se zvedá černý kouř,
má pouť je ještě dlouhá, ale drží jeden šroub.
Bůh ode mě couvá a andělé mi lžou,
stále jsem tu poután a nemůžu se hnout.

A to ani nevím kam, ze základů zbyl jen já,
mluví stíny, já je znám, pocit stíhy, že jsem štván.
Dusím rýmy ze svých spár, opustím to, co znám,
šašci a korzety bez koruny král.

Takže zase začít znova, nebo stát a jen se kochat,
verše chtěj mě tu dokopat a má pomsta v koutu oka,
jen další černá sloka, v kapkách potu, tvrdý dopad,
Ďábel šeptá mi do ucha ale nezlomí mi ducha