![]() ![]() ![]() ![]() |
Samota
- duše nahota
obnažuje
podstatu stínů z hlubin sluje
a je to děsivé
vidět že nevidím
jak jiný druh
narážet do lidí
zatímco za zády
tma ze tmy ukrajuje
- duše nahota
obnažuje
podstatu stínů z hlubin sluje
a je to děsivé
vidět že nevidím
jak jiný druh
narážet do lidí
zatímco za zády
tma ze tmy ukrajuje

puero: Fuj, podzemí a ještě tma, to bych asi nedala. Stačilo mi to v Ekvádoru v jeskyni, kdy jsme tam seděli několik minut v úplné tmě a mně popadala úzkost a snažila jsem se nemyslet na to, jak úzký byl ten průlez dovnitř a že jsem v zemi častých zemětřesení (několik jsem jich i zažila, jedno fakt silné, naštěstí epicentrum hluboko, takže bez následků). Ale zas taková Neviditelná výstava (1 hodina v absolutní tmě, kdy poznáváš svět s nevidomými průvodci jen hmatem, včetně simulace ulice, to bylo fuj), byl moc zajímavý proces a byla jsem tam víckrát.

Psavec: Darko: LadyLoba: Mlčeti Zlato: syrda: Díky moc za přečtení a milé komentáře.

Yana: Do hloubky jsem to nikdy nezkoumala, co to předně přináší. Ale tmu a ticho ve svém životě určitě pro regeneraci potřebuju… já mám nechtěně svou soukromou terapii tmou a jde teda na dřeň, tak to pak nemusím vyhledávat cíleně:)

Sama mezi všemi...mimochodem terapii tmou nechápu...vždyť mozek by makal a makal k zbláznění, znám pár lidí co to podstoupili a nemyslím že jim to mnoho přineslo

LadyLoba: Tak to až vás jednou někde v Kambodži zavřou do vězení, jen mávnete rukou.

Přeji ať najdeš svůj druh, když jsem se přestěhovala do Domažlic, taky chvíli trvalo, než jsem si nalezla lidí svého druhu

puero: heh a já dobrovolně vlezla do tmy na několik dnů (13) ale bylo to "pohodlný" protože kdykoliv jsem si mohla rozsvítit, bylo tam teplo, sprcha, záchod, bidet a jednou denně nosil jídlo průvodce a mohla jsem s ním sdílet, pokud jsem chtěla a bylo možné pouštět cd; choť to měl drsnější. Ale jen cca 48h v podzemí ale spal v spacáku na zemi, jídlo měl jen to co si vzal i pití a na WC chodil do kýblu ...

Když jsem byl na šachtě, hluboko hluboko v zemi, zhasli světlo. Nebylo vidět lautr nic. Ani tu tmu. Bylo jen slyšet zvuky, hukot klimatizace, jak se tak odrážel od stěn a bednění. Bylo to jako v břiše, jako ve střevech. Kolem dokola jen uhlí a po krátkém čase člověk začal mít pocit, že se rozpustil a je součástí té temné hmoty kolem. Že ztratil svou dosavadní podobu, svůj tvar a barvu. Být v takové tmě dýl, asi bych se z toho dlouho vzpamatovával.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Filosofická : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Když duše hladoví
Předchozí dílo autora : Zlatý déšť