Kde jsi, když...

Kde jsi, když jaro kvete?
Květiny v srdci, které se teprve rozvíjí,
a já zůstávám mezi stíny, které se pomalu rozpouštějí.
Někde v dálce zní zpěv ptáků, kteří už zapomněli na zimu,
a já se ptám, je tu místo pro odpuštění?

Kde jsi, když země voní po dešti?
Když slunce pomalu probouzí svět z temnoty,
a já hledám tvoje oči v každém novém dni,
ale ty nejsi tam, jen ticho a písně, co se nikdy neuskutečnily.
Bylo to všechno zbytečné? Odpustíš mi?

Kde jsi, když tráva roste pod nohama?
V každém doteku, v každé kapce rosy,
a já cítím, jak se odpuštění pomalu vkrádá do mých myšlenek.
Jako vítr, co hladí tvář, a nechává za sebou teplo.
Možná už jsme se našli, možná se teprve učíme odpouštět.

Kde jsi, když jaro maluje oblohu?
Když každé ráno slibuje nový začátek,
a já tiše doufám, že to, co bylo, může být jiné.
Možná jsi teď víc než jen vzpomínka,
možná jsme to všechno jenom zapomněli,
ale v jarním vánku nacházím odpuštění.

Kde jsi, když jaro kvete?
Možná jsi právě tady, v tichu a v srdci,
možná jsi v každé kapce, co se ztrácí v zemi,
a já se ptám, je to konečně dost?
Možná jsme si odpustili, než jsme si vůbec stihli říct slova.
Když slunce zapadá, tvé oči se odráží v každém okamžiku,
ticho mezi námi říká víc než slova, a já cítím, jak se svět zastavuje.

Kde jsi, když kroky vedou dál, tvá ruka v mé je vše,
co potřebuji, v každém dechu, v každém pohledu,
je to, co slova nikdy nevyjádří.
Když se směješ, svět kolem nás rozkvétá
a v tom okamžiku vím, že jinde nechci být.