Malovala bych. Mám ale jen slova. Nádraží se koupe v dešti a nákladní vlak hučí, vrže a prozpěvuje si svou melodii. Perón se chvílemi leskne ve světle baterky posunovače. Mám tuhle cestu, kus světa pro sebe. Vzduch voní vodou. Tma je útočiště a kapky jsou maličká pohlazení.
Nevadí mi čekat. Zpoždění je dar. Vzala jsem si s sebou termosku s čajem a mám svou vlastní kavárnu hned při ruce. Polykam vůní máty a kyselost citronu. Jaké je to blaho.
Protijedoucí vlak se odráží ve skle čekárny jakoby mířil přímo na mne. A já se nelekám, nechám ho mnou projet. Je to přízrak? Nebo jsem jím já?
Čím v tomhle světě jsem?
Tahle otázka jindy bolí. Teď ne. Jsem tady, rozhlížím se a piju čaj. Nic víc. To stačí.
Nevadí mi čekat. Zpoždění je dar. Vzala jsem si s sebou termosku s čajem a mám svou vlastní kavárnu hned při ruce. Polykam vůní máty a kyselost citronu. Jaké je to blaho.
Protijedoucí vlak se odráží ve skle čekárny jakoby mířil přímo na mne. A já se nelekám, nechám ho mnou projet. Je to přízrak? Nebo jsem jím já?
Čím v tomhle světě jsem?
Tahle otázka jindy bolí. Teď ne. Jsem tady, rozhlížím se a piju čaj. Nic víc. To stačí.
20.01.2025 21:33
Hezky zachycený okamžik. Poetické, k zamyšlení, plné skvěle vystižených pocitů a obrazů.
10.01.2025 16:49
Dandy: Věčnost na nádraží... Hm, někdo by ji tam třeba strávil rád a pro někoho by to bylo peklo .
Já poslední dobou cesty vlakem, a nakonec i autobusem, mám dost ráda. Ale věčnost bych raději trávila jinde.
Díky za zastavení.
Já poslední dobou cesty vlakem, a nakonec i autobusem, mám dost ráda. Ale věčnost bych raději trávila jinde.
Díky za zastavení.
10.01.2025 07:21
kmotrov: Měla v té próze být poezie. Hledám ji v mém prozaickém životě . Děkuju, žes ji poznal a oslovila tě.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.