|
Velmi těžko zachytitelný stav. Nedokážu to úplně. Ale pokouším se.
|
Je tiché ráno. Jen tikot hodin ukrajuje čas. Čekám. Už tak dlouho. Až budu celá. Zatím marně. Je to jako dívat se z okna. Vidět vítr lomcovat stromy a necítit ten chlad, tu jeho sílu a vlasy ve tváři.
Srdce mi tluče v rytmu běhu života. Dýchám. Jako bych se nedokázala nadechnout dost. Jsou místa, kam se nedostanu. Uvnitř mě.
Ještě je tma. Zapaluji svíčku, abych viděla světlo. Abych se našla v zákoutích sama sebe.
Být ztracená moc bolí.
Až se rozední, sfouknu plamen.
Jeden další den ještě zvládnu. A pak zas za ticha budu hledat dál.
Mé roztříštěné já.
Srdce mi tluče v rytmu běhu života. Dýchám. Jako bych se nedokázala nadechnout dost. Jsou místa, kam se nedostanu. Uvnitř mě.
Ještě je tma. Zapaluji svíčku, abych viděla světlo. Abych se našla v zákoutích sama sebe.
Být ztracená moc bolí.
Až se rozední, sfouknu plamen.
Jeden další den ještě zvládnu. A pak zas za ticha budu hledat dál.
Mé roztříštěné já.
31.03.2025 08:11
Hanulka
mannaz : já si ji pamatovala, a zažila podobné, proto jsem se vrátila a znovu přečetla a našla ji. Díky, věřme, že bude líp.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.