Bílý drahokam

Jedno oko hnědé jako hladina whisky. S odstínem zelené jako list lísky.
Druhé oko modré jako vlny oceánu. Modré jako zdi Diova chrámu.
Srst sametově bílá, do jaké odívá se jen nejsličnější víla.

Když vlk snem se potloukal, náhle do jehňátka se zakoukal.
Je to povoleno? Když plamínek štěstí v pustém srdci zahoří.
Ztracená duše pak v úkrytu láskou se moří.

Vlk nadějně nabídl jehňátku cit, jen pro sebe on toužil ji mít.
Jehňátko zvědavě přijalo dar, lásku jenž pak provázel jen nezkrotný žal.
Zbloudilé duše rázem se spojili, navzájem životy urovnat si snažili.

Osud však zasáhl, dušičky rozdělil. Každý pak sám bolesti čelil.
A když pak po chvíli shledat se chtěli, dlouho pak se slovy na kopci seděli.
Abych však konec dal všem těmhle slokám, nakonec zbyl mu jen bílý drahokam.