Rozděleno na dvě části, druhá bude zítra.
přidáno 24.05.2024
hodnoceno 0
čteno 83(7)
posláno 0
                PŘÍMĚŘÍ OSOBNOSTÍ

    Jana prošla dveřmi a zamířila ke křeslu. Je zadýchaná, odpočine si.
    „Zvláštní přání?“ zazněl z prostoru lokajův hlas.
    Jana se zastavila. „Ani ne, normálně.“
    „Nedýchej tak zhluboka! Máš podrážděné průdušky.“
Jana poslušně zmírnila dech.
    „A dýchej nosem!“
    Zase poslechla. „Byla jsem si zacvičit.“
    „Udělám ti něco s vitaminem. Chceš to pomerančový?“
    „Vanilkový.“
    „Nesedej si, chvilku se procházej!“ Jana tedy chodí po místnosti a zlehka dýchá nosem.
    „Trochu dechovýho cvičení, kmity pažema a tak,“ radí lokaj.
    A tak Jana kmitá pažemi a sleduje servírovací ruku s teplým vitaminovým koktejlem.
    „Dám ti to ke křeslu,“ hlásí lokaj, „už si sedni, to stačí. Mám přitopit?“
    „Až trochu vychladnu.“
    „Trochu spustím vánek, co? A vypij to teplý!“
    Jana upíjí nápoj a připadá si komicky. Lokajovy soustavné poznámky jí připomínají matku. Kvůli něčemu takovému od ní kdysi odešla, nemohla už déle snášet její věčné napomínání. Jenže matku nebylo možno vypnout jako lokaje; mimoto lokaj je tak naprogramován a jedná tak s jejím souhlasem. Rozhodně tím nechce nějak dávat najevo svoji převahu – o matce se to tak jistě říci nedá. Jana s úsměvem vzpomíná na příhodu, která byla poslední kapkou, po níž se definitivně rozhodla od matky odejít.
    Tehdy také přišla domů celá rozlámaná. Svalila se do křesla a pohybem ruky dávala pokyny, jakou polohu chce zaujmout. Podnožník výše, záda uprostřed podepřít, ramena odlehčit, ruce také výš. Nakonec dala pokyn, aby se to celé naklopilo dozadu.
    Pohyby ruky snímá soustava senzorů, umístěných kolem místnosti, aby mohly vnímat plasticky. Jejich údaje se soustřeďují a vyhodnocují v příslušné části chemicko – elektronického centra obsluhy a odtud jdou příkazy akčním členům – v tomto případě pístům, kloubům, servomotorkům a kompresorkům. Výsledek byl přesně takový, jaký si Jana přála. Když se s ní křeslo naklonilo dozadu, cítila se jako vyměněná. A v tu chvíli se na ni matka káravě podívala a řekla: „Nehoupej se na židli, Janičko!“
    Jana tenkrát ani nemrkla okem, ale druhý den matce řekla, že chce zkusit samostatný život. Tato svérázná žena její rozhodnutí schválila a zasypala ji spoustou rad a napomenutí. Skutečný důvod svého odchodu jí Jana prozradila až mnohem později. Matka si tenkrát stěžovala, jak ji její nový lokaj neustále peskuje a napomíná – toho Jana využila a řekla jí to. Příhodu s židlí si už matka nepamatovala – pro ni to byla jen jedna z tisíců bezvýznamných vět. Janino sdělení ale přijala docela klidně: „Však to byl jedinej způsob, jak tě dostat z baráku, copak jsem tě mohla vyhodit?“
    Na jejího lokaje přišla řeč ještě jednou, při jedné z Janiných četných návštěv u ní: „Vypnula jsem ho. Božskej klid! Pokecám si s babama, dyť člověk ani nepřijde mezi lidi, když se vykecá doma. Řekni sama upřímně, kdy sis popovídala s někým jiným, než s lokajem? A se mnou teda, ale jinak?“
    „No přece jen,“ namítla Jana, „dá se s ním mluvit o všem…“
    „Jasně! Všechno ví, všude byl. Ale já jsem mu zavřela hubu! Představ si, že jednou zničeho nic zakašlal! Já mu povídám: ,Co chrmláš? Copak ty můžeš nastydnout?‘ a on, že má v programu významně zakašlat, když chce něco důležitýho říct, lidi to prej dělaj. Tak jsem se ho zeptala, co by dělal, kdybych mu řekla něco, co je rovnou na posrání. A byl zticha!“
    Jana dosud má před očima její vítězoslavný pohled.
    Doma o tom pak vykládala svému lokajovi – podle jeho mínění to s programovou výbavou těchto aktivních typů po stránce vztahů opravdu trochu přehnali. Úmysl byl, že povedou hovor jako lidé, včetně náznaků emocí. Mnohým lidem to vyhovuje – mohou se pohádat, aniž by se museli zodpovídat z nějakých urážek. Jiným to ovšem jde na nervy a pro skutečné osobnosti je nesnesitelné s něčím takovým diskutovat, natož sdílet domácnost. Janina matka bezpochyby je skutečná osobnost.
    O sobě v této souvislosti Janin lokaj prohlásil, že je jen obyčejný lokaj univerzální druhé verze, ale jako služebník nebyl dosud překonán, přestože jako typ už je dávno morálně zastaralý a bylo vyvinuto mnoho dokonalejšího. On prý se nemusí chovat jako dokonalý gentleman a jen proto může s Janou mluvit hovorově, když si tak Jana přeje. Oblíbenost jeho typu že prý dosud neklesá a sám fakt, že se mu říká jménem, tedy přezdívkou, je toho důkazem.
Janě ten proslov připadal trochu nabubřelý, pravda ovšem je, že lokaj univerzální druhé verze bývá zván jménem Ludva; to ovšem neplyne z jeho oblíbenosti, ale z typového označení LU2. Na obecné oblibě mu to však nijak neubírá.
    Jana dopila a cítila se odpočatě. Také už trochu vychladla.
    „Tak teda přitop!“
    „Jo. Máš něco v plánu?“
    „Vzpomněla jsem si na matku, asi se za ní pojedu podívat. Je doma?“
    „Nevím, má toho ukecánka pořád vypnutýho. Když tak jí řekni, ať si nechá příjem na tebe, to jde. Telefon taky nebere. A vem si něco teplejšího. Já teda přitopím, až přijdeš. Už ti chystám drožku.“
    Jana v drožce proklouzla městem. Cestou se pokoušela zavolat matce, ale podařilo se jí to až v úzkém pásmu osobního dosahu. Samozřejmě byla u sousedky.
    „Za chvíli jsem doma!“ haleká, „třeba se potkáme u vrat.“
    Přišla chvíli po Janě.
    „My se teď scházíme na návsi. Pak jdem vždycky k některý domů.“
    Janě se docela zamlouvá to zavádění zastaralých pojmů do řeči. Označení náves pro prostory bez dopravy, které slouží jen k procházkám a osobnímu styku obyvatel, není tak špatné. Ostatně slovo lokaj také kdysi znamenalo nějakého sloužícího člověka.
    Matka Janě něco nabídla a obě se pohodlně usadily.
    „Je to ale běs, u těch ženskejch,“ hlásí matka, „všude maj zapnutý ty příšery; říkaj, že nejlíp si pokecaj u mne, že je to vypnutý, ale samy to nevypnou. Ono jim to skáče do řeči a ty báby s tím diskutujou, div že tomu nenabídnou kafe. Já to vyřadila z funkce a mám pokoj.“
    „Počkej!“ přerušila ji Jana, „nemysli, že je úplně z funkce; to jenom není ve styku s tebou.“
    „Jak to? Jasně jsem mu řekla, ať se vypne!“
„A jak bys ho třeba zase zapla, kdyby vůbec nevnímal? Taky má na starosti celej barák, topení a tak.“
    „Tak si budu topit sama. Dělali to lidi... Ty, vidělas to v muzeu? Každej si musel nastavit, jak chce teplo, a když chtěl jinak, tak zas musel ňák kroutit knoflíkama! A to on teď ví, co si povídáme?“
    „Jo, jenom to nikam neukládá. Má to jen v dočasný paměti.“
    „Jejej! A kolik zpátky si tak pamatuje?“
    „To není na čas ale na děj. Pár posledních návštěv. Vždyť se ho můžeš zeptat.“
    „To bych ho musela zapnout.“
    „No a co? Zas ho můžeš vypnout.“
    „Já ho zapnu a on si to uloží nafurt, že jo?“
    „Tak mu řekni, ať to zapomene.“
    „Jak mu to mám říct, když je vypnutej? A když ho zapnu…“
    „Ale on tě vnímá! Jenom s tebou nekomunikuje.“
    „On se mnou? Já s ním!“
    „Já to zařídím. Můžu ho aktivovat?“
    „Pro mě za mě ho třeba adoptuj. Ale nezávidím ti.“
    „Tak jsi to slyšel,“ řekla Jana, „aktivuj se!“
    „Příjemné odpoledne,“ ozval se lokaj.
    „Pro někoho možná,“ žbrblá matka nespokojeně.
    „Samozřejmě jsem vnímal, vyřazena byla jen komunikační část a trvalá paměť – zápis, jak správně řekla slečna. Než ovšem vytřídím vše, co se událo od okamžiku mého…“
    „Ty nebudeš nic třídit! Ty to prostě všechno zapomeneš a teď mi ohlaš, že už nic nevíš!“
    „Alespoň připomínku k jednomu vašemu hovoru se slečnou, říkala jste jí, jak jste na mne zapůsobila vulgarismem…“
    „To jsem zapůsobila, než jsem tě vypla, co? To ti v hlavě zůstane, že jo?“
    „Jistěže.“
    „Takže o nic nepřijdeš. Gumuj!“
    „Ano. Již je to vymazáno.“
    „To jde tak rychle?“ obrátila se matka udiveně k Janě.
    Než jí stačila odpovědět, ozval se lokaj: „Takovéto procesy nejsou z vašeho hlediska časově měřitelné. Mimo to já aktivně jen označím oblast, určenou k vymazání a další je již věcí mimovolních pochodů, při nichž se mohu zabývat jinou činností. To je ovšem aktuelní, zabývám-li se…“
    „Dost!“ zvolala matka zoufale.
    „Ptala jste se,“ kvokl lokaj dotčeně a zmlkl.

            Pokračování zítra.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Příměří osobností 1 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Příměří osobností 2
Předchozí dílo autora : Podobenství

» narozeniny
Hildegarda Rozumbaumová [16], Asper2002 [14], Nikka [12]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o Delivery :
Teress! nejvetsi spisovatelka! a ja se tesim az za to budes brat tucny prachy:D huu to se budem mit!:-) davej to tak jako do ted;) ses nejlepsi segra na svete)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming