Dokončení ze včerejška
přidáno 25.05.2024
hodnoceno 0
čteno 37(3)
posláno 0
Dokončení ze včerejška

                PŘÍMĚŘÍ OSOBNOSTÍ 2

    Matku lokaj očividně deprimuje. „Člověk ho ani nemůže praštit. Není nikde a je všude kolem nás!“
    „Pod podlahou, prosím… Ačkoliv topení. Ano, v tomto smyslu jsem opravdu všude kolem.“
    „Provokuje, nic jinýho. Hromada drátů.“
    „Minimum kovů v jakékoliv podobě.“
    „Zmetek!“
    „Dokonalá pečlivost při mé výrobě zcela vylučuje jakýkoliv…“
    „Poslyš, přerušila ho Jana, „ty opravdu moc mluvíš. Mně by takhle můj lokaj neodmlouval, a to si myslím, jak mě sekýruje.“
    „Jaký máte typ prosím, jestli se mohu zeptat?“
    „Dvojku univerzál.“
    „Á, miláček davů,“ protáhl lokaj a Janě se zazdálo, že někde musí být místo, kde se ušklíbl. „Ludvíček, že ano? Ludva. Analogicky bych se já měl nazývat Lasedmtečkatři.“
    Chvíli bylo ticho a pak dodal: „Chacha. He.“
    Opravdu to znělo jako smích, ale nějak si to nikdo neuvědomoval.
    „To byl vtip,“ řekl lokaj zklamaně.
    „Ty umíš dělat vtipy?“ podivila se Jana.
    „Varovali mě, že má humor!“ oznámila jí matka nenávistně.
    „To, prosím, nebylo varování, ale doporučení. Mentální a emocionální projevy lokajů mé třídy jsou prokazatelně…“
    „Vypni se!“
    „Prosím?“
    „Vypni se!“
    „Mami, já se ho chci na něco zeptat.“
    „Tak s tím počkej!“ zní další pokyn lokajovi. Jak matka vykřikuje rozkazy do prostoru, vypadá jako nějaký dávný vojevůdce.
    „Ptejte se, slečno, kvantum informací, které obsahuji, je souhrnem znalostí od experimentálních a empirických bádání po zcela exaktní závěry. Historiologické údaje v sobě zahrnují…“
    „Přestaň!“ okřikla ho Jana.
    „Kromě toho se mám kde zeptat.“ Lokaj zřejmě musí mít poslední slovo.
    „Já chci jen vědět, jak můžeš dělat vtipy. To by přece musel být nějak definovaný humor, ne?“
    „Ovšem, ale na úrovni, na jaké já jsem toho schopen, to zas není tak těžké. Stačí si uvědomit, že každá pointa vtipu je pointou vlastně pro svou absurdnost. Není tak těžké říci něco absurdního, musí ale být snadno zjistitelné, že je to absurdní a že je v tom úmysl. Asi mi přiznáte, že kdyby úvahu o znění mého jména pronesl člověk, přinejmenším byste se usmály.“
    „Nemyslím, že bych sebou tloukla o zem,“ míní matka.
    „Těžko říct,“ soudí Jana, „něco by na tom být mohlo. Já osobně trochu toho humoru u Ludvy postrádám.“
    „Tak se bav s lidma, ty náno!“
    „Rozhovor s člověkem a lokajem je samozřejmě na zcela rozdílných úrovních.“ Lokajovi se asi zdálo, že už je příliš dlouho zticha. „Rozsah vědomostí…“
    „Nebyl jsi tázán!“ odkazuje ho matka do příslušných mezí.
    „Mojí předností je, že nemusím čekat na dotaz. Stejně jako člověk mohu, i když nic nehrozí…“
    „Ať se vypne, Janičko, než ho dloubnu do kamery, nebo čím se to na nás dívá! Já si dám tu práci a najdu to, pak bude mrkat! Přišla sis popovídat se mnou, a s kým se bavíš celou tu dobu? Vlastně s čím se bavíš?“
    „Prosil bych to ,s kým‘ …
    „Jaký ,prosil,‘ říkám ,s čím,‘ tak ,prosilo,‘ ne?“
    „Lokaj, rod mužský životný.“
    „To je sněhulák taky!“
    „Takové přirovnání, to snad nemusím…“
„Nedá se nic dělat, budeš se muset vypnout.“ vložila se do řeči Jana.
    „Slečno!“
    „Já zase přijdu.“
    „Za kým přijdeš, hrome,“ vybuchla matka a vykřikla: „Okamžitě se vypni! To nevidíš, jak ničí vztahy?“ obrátila se zase k Janě.
    Chvíli bylo trapné ticho. Pak se ozvala matka: „Ale on nás stejně slyší, že jo?“
    „To ti snad nevadí, když nemůže reagovat.“
    „Já nechci ani to.“
    „Tak si ho dej na heslo. Pak hlídá jen vyšší nutnost a zapne se smluveným signálem. Nevnímá, nepamatuje si. Ale udělat si z lokaje nějaký automat, to už ho fakt nemusíš mít.“
    „Jak se to dělá?“
    „To nevím, je to v návodu.“
    „Já žádnej návod nemám.
    „On ho má v sobě. Prostě se ho zeptej.“
    „Vždyť je vypnutej!“
    „Zapni ho, zeptej se ho a udělej co ti řekne.“
    „Jak u blbejch,“ řekla matka. „Zapni se!“
    Opět nastalo ticho.
    „Seš zapnutej?“
    „Jo.“
„Slyšels, co chci?“
    „Jo.“
    „A co mi k tomu řekneš?“
    „Sdělte heslo, ostatní obstarám.“
    „To ses urazil nebo co? Napřed seš samej komentář a pak aby z tebe člověk páčil slovo krumpáčem.“
    „Pouze odpovídám.“
    „Tak mi řekni, co tomu říkáš.“
    „A chceš-li mne rybou míti, abych byla němá: učiň mne radš kamenem, jenž paměti nemá.“
    Matka se nejistě podívala po Janě.
    Ta se udiveně zeptala lokaje: „Tobě takové věci nějak vadí?“
    „Ne tak docela, ale přece jenom se mám starat o své co nejvyšší využití.“
    „Tak tolik neblafej!“ štěkla matka.
    „Právě jsem zkusil opak.“
    „Něco mezi, to by nešlo?“
    „Podle přání.“
    „Snad říkám jasně, co si přeju!“
    „Ale vy odmítáte akceptovat má doporučení! Jak mám zodpovídat za stav věcí, když mě neposloucháte?“
    „Já bych měla poslouchat tebe? Snad ty mne!“
    „Ale to je absurdní.“
    „Tak se tomu chechtej, je to fór, přeci.“
    „Chybí úmysl vtipkovat, a ne každá absurdita je pointou vtipu. Vždyť i lidé považují za vtipné každý něco jiného.“
    „Už zas kecá,“ otočila se matka zklamaně k Janě. „Než mi ho dali, tak jsem měla pokoj.“
    „Cos to měla před ním?“
    „Slouhu.“
    „Vrchol mechanizace,“ podotkl lokaj, „ani špetka vlastního úsudku.“
    „To ty nemáš taky,“ prskla matka, „jinak by sis nežebral o další vypnutí.“
    „Moje samoučící…“ spustil lokaj, ale vzápětí zmlkl.
    „Už se učí,“ ušklíbla se matka. „To mi řekni, za co má zodpovídat. Kdyby byl zodpovědnej, tak mi nebude ukracovat život. Nebejt jeho, tak mám nejmíň o tři roky dál k rozptylu.“
    „Když vy nedbáte mých rad,“ ozval se lokaj.
    „Tak mě věčně nesekýruj!“
    „Mami,“ řekla Jana, „mně se zdá, že sekýruješ ty jeho.“
    „Jeho vlastní zbraň. Aspoň vidí, jaký to je.“
    „Takhle to nejde, mami. Opravdu jsme si neřekly ani slovo. Zajdi si příště ke mně, co? Můj Ludva sice…“
    „Tvůj Ludva! Jako byste sdíleli lože, nebo co. Takhle se přece mluví o lidech! V tvým věku už ti bylo přes šest let.“
    „To nebylo zcela přesné vyjádření, prosím,“ nechal se slyšet lokaj, „v slečnině dnešním věku jste tehdy byla vy.“
    Matce bezvládně klesly ruce do klína: „Nemusíš nám dělat tlumočníka.“
    „Ovšem. Rozumím, ale uznejte, že to bylo bez zbytečných proslovů.“
    „Rezignuju. Mne doved ukecat jen tvůj táta a teď tahle věc. Ozve se ti někdy ten dareba?“
    „Čas od času. Ale ty s ním jsi ve styku, ne?“
    „Jejej! Začíná bejt doma čím dál častěji.“
    „Slečna má doma návštěvu,“ oznámil lokaj suše.
    „Vidíš, vypnutej by mi to nevyřídil.“
    „Tak máme telefon, no.“ Matka velkoryse přehlédla skutečnost, že přes telefon nebyla bez lokaje k sehnání. „ Ale jestli myslíš… Já to s ním ještě zkusím, nejsem nelida. Slyšíš, ty Lasedmtečkatři?“
    „Jistě, ano. Nashledanou slečno. My jen s paní ještě prohodíme pár slov bez dlouhých řečí, bude-li chtít. Už jsem zavolal drožku.“
    Jana se zvedla, mávla rukou matce na pozdrav a vyšla ze dveří. Zatímco čekala na drožku, zazníval k ní hovor matky s lokajem. Pak ji upoutal matčin zvýšený hlas:
    „O takovou blbost ti jde, to snad není možný!“ vykřikuje podrážděně. „Tak holt ten pitomej vulgarismus jednoduše zapomeň, ať máš klidný spaní!“
    Jana se potichoučku vzdálila od dveří a zamířila k drožce. Matku prostě už nic nepředělá.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Příměří osobností 2 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Příměří osobností 1

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming