Známý cizinec

Někde vzadu v hlavě měl pocit, který ho nutil vstát z vyhřáté postele a zadívat se z okna. Odkryl načechranou peřinu a položil své nohy v chundelatých ponožkách na podlahu. Na krátký moment nehybně seděl a nabíral síly, aby své tělo zužované chřipkou zvedl. Pomalými krůčky došel k orosenému sklu a vyhlédl na potemnělou ulici. Naproti němu velmi slabě svítila lampa, která byla ozdobena třpytivou pavučinou. Pod ní akorát procházel muž s kšiltem vraženým hluboko do čela. Ten loudavý krok doprovázel pouze jeho stín a jeho pes.


Slzy nebe stékají mi po kšiltu,

v tom šeru se spolu se psem vlečem,

nespěchám, neutíkám,

některým věcem prostě neutečem.



Vídává ho tu velmi často. Vždy mu dělá společnost pouze to zvíře. Nikdy mu pořádně neviděl do obličeje. Neslyšel ho s nikým mluvit. Pokaždé je to naprosto totožný výjev. Jedinou odchylkou bývá, když se zastaví, přidřepne si, podrbe kožich svému příteli na vodítku, dá mu pusu na černý čumák a opět pokračuje v chůzi.



Neustálý úprk stojí síly,

a nakonec, moje mysl, moje klec,

nechci nikoho vidět, s nikým mluvit,

jsme jen my – já a můj pes.



Pomalu mu cizinec odcházel z kužele světla. Opouštěl své vteřinové jeviště. Sehrál svou tajeplnou roli v životě chlapce a ztratil se v nicotě tmy. Ještě dlouho po jeho zmizení zůstal stát u okenních tabulek a mlčky se mu honilo hlavou, na co ten druhý asi myslí. Často rozmýšlel o jevech a situacích okolo sebe. Všechno přemítal do nekonečna a hledal odpovědi na otázky, které mnohdy ani neměly odpověď. Unavilo ho to. Odešel zpátky pod přikrývku, zhasl stolní svítilnu a pokračoval v úvahách s pohledem na potemnělý stop.



Světlo z lampy už je dávno za mnou,

otočím se a zůstanu chvíli stát,

kde tohle všechno začlo?,

asi tehdy, když z toho okna dívalo se na mě ...

... moje malé JÁ.