Cesta

Z nočního vlaku pozoruju hvězdy
a vím že smrt si přijde
i pro poslední z nich
a žádná sanitka s epileptickým svitem jí nepomůže,
protože vesmírná dálnice bude přetížená černými vozy,
naloženými rakvemi,
luxusnějšími než život
a na obloze zbydou
jen měsíce bez odrazu
kleptomanského světla,
pod kterým básníci vypisují svou duši,
nadopování galaktickým smutkem,
jelikož Bukowský měl pravdu
a většina lidí je na konci v pětadvaceti,
zatímco jedou drahým autem
a uvnitř nic nezbylo.
Při myšlenkách na smrt přežvykuju lift
a přijdu si jako idiot,
který nedokázal proskočit králičí dírou
rovnou za Alenkou a jejími bledě modrými šaty,
co proletěla snem o iluzích a světem divů.
Ti, kteří nevěří v boha
a nebojí se umřít
jen nepochopili nekonečnou velikost prázdnoty,
anebo jí pochopili až moc dobře
a těší se na její objetí,
hluboké jako dno oceánu,
kde přestane existovat světlo,
malující stíny kolem andělů
o tisíci tvářích a tisíci jménech a tisíci duších.
Všichni ti kostlivci mi lítají hlavou
a vlak letí po železnici,
ztlučené pražec po pražci dávnými dělníky,
co četli Marxe, snili o lepší budoucnosti
a desítky let spí,
s očními důlky rozežranými červi.
Jedu v tom ztmavlým kupé,
vedle sedí milá matka s dcerou,
která vypadá, jak kdyby měla ADHD,
ale to už je klišé,
a snažím se vzpomínat na časy v kaleidoskopu,
kde jsem si dokázal skutečně odpočinou
od té nezměrné únavy,
klokotající v mém mozku i přes spánek,
mělký a doufám, že bezesný,
jelikož jsem už od mala trpěl nočními běsy
a budil se s křikem.
Naproti je Kristýna,
obalená harampádím v kapsách,
a má ten svůj úžasný úsměv plný čehosi,
co nedokážu popsat a kouká se na mě,
zatímco já pořád přemýšlím a ztrácím kontakt s realitou,
ale to nevadí,
protože je to stejně jenom jeden velký sen,
končící dalším snem.
Konečně jsme na cestě
a po dlouhé době mám pocit,
že je to správné.
Pršelo a v tom dešti byl život,
zakuklený v každé kapce
a já to viděl,
ale jediný svědek je má smrtelná duše,
protože bůh měl důležitější věci na práci
než sledovat nějakého buzeranta,
s očima, které z dálky vypadají
jako obraz Pollocka, nacamraného,
když se vracel z hospody,
kde se snažil utopit svůj talent.
Celé to bylo obalený v šílenství
s nachově rudou barvou
(protože šílenství je vždycky nachově rudé)
a dalo se v tom nadechnout
bez zakuckání a dávivého kašle,
rozžhaveného teplotou,
kterou milosrdná matka slíbává z čela.
Na cestě,
a jedno kam,
jsi zase o trochu svobodnější,
a proto ptáci neustále létají po obloze
se zobáky rozevřenými
a křídly rozepjatými jako plachty lodi,
co pluje k novým ostrovům,
kde čeká nový svět s novým utrpením
a novou radostí,
která teče koryty,
kam ještě nenapadalo to všední bahno,
rozbředlé pod botami milionů a někdy i miliard duší,
co se slévají do jediného davu,
ve kterém jsi osamělý jako nejvyšší hora
se spřátelenými mraky,
mlčícími pod hvězdami.
Koukám se z okna a vzpomínám na Kerouaca,
kterého v rozmezí šestnácti až dvaceti miloval snad každý,
jak bez peněz vyrazil po nesmrtelné Americe,
rozlezlé po všech kontinentech,
a hledal Ten sen,
zatím ještě nepojmenovaný
a schovaný někde za dalším obzorem,
po kterým toužili už první lidé,
zalezlí ve svých jeskyních
a hledící dál a dál a dál,
tam, kde by se mohl skrývat,
a já ho teď hledám taky,
i když netuším co to má k sakru být
a ani mě to moc nezajímá,
prostě letím jako Lajka někam do neznáma
a doufám že neuhořím v atmosféře,
obalený tou nejkrásnější tmou bez rozbřesku.
Dost možná jsme všichni opice
vystřelený do vesmíru,
který netuší, co se kurva děje
a pár prvních hodin jsou vyděšený,
ale po chvíli se uklidní,
zapálí si cigaretu a začnou zběsile masturbovat,
jelikož co jiného zbývá v té bezedné prázdnotě,
kde je jen pár separátních raket,
naplněných stejnými šimpanzi,
kteří vyhlíží hvězdy?
Je to ujetý,
celý ten svět,
kde nikdo nic neví
a snaží se odhalit tu galaktickou pravdu
v struktuře atomů,
mžikajících prostorem,
vyskládaném devíti palcovými televizemi,
židlemi, počítači, plakáty a dalšími krámy,
které vytěsňují tu sžíravou samotu,
co se rozleze v kostech
hned po tom, když vylezeme z dělohy
a schopní doktoři odříznou jediné skutečné spojení
s jinou lidskou bytostí.
Jsme odsouzení k samotě,
natrhnuté jen na pár místech,
řvoucí lokomotivou cesty,
jedoucí až k prvním vlnkám moře,
bezedného a strašlivého jako smrt,
ale samota je dar,
ve kterém se odhalí naše skutečné já
se svým veškerým šílenstvím, veškerou radostí a veškerým smutkem.