Na ebenovém stole ležel dopis

Za doprovodu skřípění pantů vešla do pokoje. Mezi stěnami rezonovalo ticho tak zoufalé, že ji z toho přeběhl po zádech ledový mrazík. Ve vzduchu se mísilo aroma smutku a smíření. Opatrně pokládala bosé plosky nohou na dlouho neudržované parkety. Na ebenovém stole ležel list papíru smáčený slzami. Na ebenovém stole ležel dopis:

Když kvetoucí jabloně pozbyly barev,
a smích přešel v bolavý chrapot,
bůžek radosti nevratně mrtev,
v kruhu točí se v trase svých šlápot.

I přes polední slunce všude jen šero,
když štěstí nepučí, naopak chřadne,
nad studnu života skládá své bolavé tělo,
s námahou nahlíží, až do ni spadne.

Boj s živlem vybírá si svou krutou daň,
svaly polevují, přichází poslední vody hlt,
jeho myšlenky jako vražedná zbraň,
když život přišel mu horší než smrt.

Netušila kde hledat. Neměla zdání kam se vydat. Neměla ani ponětí, jaké místo si mohl vybrat. V jedné věci však měla naprostou jistotu. Nyní se jeho okovy rozlomily, mříže cely popraskaly a na jeho bedra přestaly dopadávat rány biče. Teď už byl volný. A přes chvějící se rty ji projel lehký náznak úsměvu.