(S)miluj mě, prosím...

V temných dálkách, kde svítá za obzorem,
Prosí něčí hlas.
Křičí a utichá, jako by to vzdal, přesto však
Začal bojovat zas.

Duše má vyvolená
Bloudí davem anonymních těl,
Aby našla svoji krásu a svůj klid.

Tělo mé je schránkou bez obalu,
Není mé – je mi tolik cizí
/stejně jako ty jsi mi blízký/.

Slova se stala pouhými symboly
Vyřknutými do ztracena
nebyla vyslyšena.

Tvé tělo je i mým,
Tvá duše i je i mou.
Tvůj smutek je i mým
Tvá bolest je i mou.

Spoutaná v individualitě vlastního bytí,
V paranoie pochmurných myšlenek,
Se snažím pochopit,
Že světlo není tmou.
… Pak upřu prosebný pohled
Do tvých očí a zlomeně zašeptám
„(S)miluj mě, prosím…“