Náročný proslov zimy

a tak mi láska v tiché šedi pravila
jdi s šikmým nosem
a šediny dělej že svět nevidí
šli jsme pár vteřin spolu a já zazněla s půltonem
že tohle už není souhvězdí
šli jsme pár minut
a tohle už nebyl tvůj nos
jsme obě unavené od rýmy
a bříšky prstů kreslíme kostel
špička střechy je tvůj dech

kousek oltáře se ti zasekl pod zuby
koušeš kaši aniž bys musela a stejně ti zpívá
tvá tichá melodie
že dech v tomto kostele vše napraví
zpívají mi fantomové
a kývají se jednou vpřed a jednou vzad
snaží se v písni pochopit ty co milují a střídmě si zahřeší
kouřovou clonou, řeknou - nezlob se
a jestli chceš tak nech být

a tak co mám teda dělat a světu dneska říct?
rak z potoka mi dluží uzamknutý ret
a ryby kluzkou vzácnou clonu nadýchaných šatů
vzepřeme se jen jak vlna Dunaje je tenká
možná uzavřeš mé nitro v láhvi
a skříplý skřivan zaskřehotá
nerozumím světu jak dnes jede přes co cokoli
zpívám jsem tu aby se neřeklo
hlesneš a kamínek se zatřepetá

a moře, silnice, kámen, výheň se dotkne tvého retu
a tak mi láska v tiché šedi pravila
jdi s šikmým jádrem a bázeň dělej že svět nevidí
šli jsme pár minut spolu
a já zamrzla s koncovkou v náhonu liščí srsti
šli jsme s šikmým pádem
a nikdo se neptal jak se třpytí kůže když zamrzneš s myšlenkou na hlínu
někdo mi vyprávěl že je lež
a ta tě mlčky drtí