Nenávidím

Říkají, že nemám život rád.
Že málokdy jsem šťastný.
Že důvod nechci proč se smát.
Že přemnoho já chci se bát
a žal, ten můj, je časný.

Že znát chci pouze smutek
a sám sebe mučím.
Abych štěstí utek
prý učiním ten skutek
a svědomím svým ručím.

Já proklínám svět
a s ním i své bytí.
Já poznal pouze vět
v nichž nezavoněl květ.
Já proklínám své žití.

To říkám, pač svět sám mě nenávidí.
Vše co krásné bylo...
Z dobrého mnoha lidí,
jež nikdy nezávidí,
jen popele tu zbylo.

A i to málo krásného,
co poznati jsem mohl
za úsvitu časného
a Slunce svitu jasného.
To stín všechno zmohl.

Já ránu nyní dostal
jinak než jsem zvyklý.
Z ní smutek ve mě povstal
a poslední sen roztál,
jak výdech žalem syklý.

A zrada třikrát více
bolí než-li žal.
A slabý plamen svíce,
jenž stěží zahřál líce,
mi Osud hrubě vzal.

E