Dívka na plakátu

Den na sklonku, v podvečeru,
Měsíc upijí lidskou něhu,
a já se po městě procházím.
Na chodníku noha střídá nohu,
když v tom ji, ano ji spatřím.

Postava missky, anticky štíhlá,
modré oči a rudá ústa,
bělostná pleť, ve vášnivé póze,
vypadá tajemně jak busta,
přikrytá lesním závojem v rose.

Zrcadla se naštvaně zakryla,
před jejími vlastnostmi, city,
je krásná jako obraz z bulváru.
Když ji vidím, jsem celý zpitý,
z ní, z ní dostávám se do varu.

Láskyplně ji chci hladit,
a šeptat slůvka, slovíčka lásky,
mít konečně jednou celé srdce.
Chci cítit její krátké vlásky,
a mít zhojené pořezané ruce.

Oči mé dojaté slzí a slzí,
smyl se mi vytoužený odraz,
jako bělobné květy akátů.
Na zdi ledové jako kras,
visí vprostřed dívka na plakátu.