Kopretiny

Oblékáme bílé kopretiny,
jako šarlat zámecké paní.
Okrádáme čisté rostliny,
které něžně svíráme v dlani.

Laskáme se s jejich krásou,
cítíme jejich štiplavou vůní.
Na louce se koně pasou,
a pijí vodu z průsvitných tůní.

Vánek svá ústa zamknul,
klíč odhodil do studny.
Plamen od lásky vzplanul,
jen pocit, výdech nudný,
zmizel a něco zamumlal.
Zbyla černá tma a kal.

V uších slyšíme klíčky,
co klíčí, klíčí a šustí.
Vidíme poslíčky,
nebo spadané listí?

Svoboda z hlíny se rodí,
úžasně si rty obarvíš.
Kořeny se s krtkem fotí,
na pohlednici se vidíš.

Pevnina je promočená vodou,
nová kůže ze země roste,
přikrytá živoucí, živou touhou,
květina neslyšně kvete.

Dívám se a vidím,
do jitra přemýšlím.
Proč oblékáme bílé kopretiny,
jako šarlat zámecké paní?
Proč okrádáme čisté rostliny,
které něžně drtíme v dlani?