6. Přijmout duši i s jejími úlety

Bylo mi s Ondrou prostě fajn. Nejvíc mě na něm fascinovala jakási až dětská upřímnost a bezelstnost. Měla jsem bohaté zkušenosti s manipulátory, muži, kteří využívali mou přílišnou dobrotu a každý náznak mé obrany vůči jejich jednání vždy dokázali nakonec otočit a použít proti mně. On byl tak moc jiný. Najednou jsem měla po boku někoho, kdo mě nenutil být stále ve střehu, stokrát si promyslet, co můžu říct a co ne, sondovat jeho momentální náladu a podle toho se zachovat. Mohla jsem zůstávat opravdu sama sebou – tohle klišé pro mě vedle něho dostávalo nový, nádherný, reálný rozměr.
Další dosud nepoznaný zážitek byl fakt, že se mnou necloumaly žádné zamilované pocity, žádná bláznivá chemie, jiskření, chtíč. Takové pohodové tlachání i filozofování s prima chlapem přerůstající rychle do blízkého přátelství. Mohli jsme přednést jakýkoliv názor bez obav, že ho ten druhý smete jako tsunami a budeme za pitomce. Každé téma mělo šanci. A já si začala uvědomovat, jak se neodvratně blížíme k tomu pro mě nejchoulostivějšímu a nejfatálnějšímu tématu. Ovšem kdyby to bylo jen otázkou mého rozumu a mysli, jen tak lehce a brzy bychom k němu rozhodně nedospěli…
„Hele, a máš třeba nějaký hodně zvláštní zážitek, co by se dal označit jako tajemný, něco mezi nebem a zemí nebo tak nějak?“ vylezla ze mě kostrbatá otázka při jedné naší příjemné podzimní procházce.
Ondra se krátce zamyslel a pak řekl: „Když jsem byl po tom svém osudovém úrazu několik dní v kómatu, moji rodiče přes jednoho známého kontaktovali nějakého léčitele. Prý mě na dálku léčil. Možná jsem opravdu přežil díky jeho pomoci, kdo ví…“
To byla jasná známka toho, že je těmto věcem alespoň otevřený. Na pár dlouhých minut jsem si připadala jako nějaký nástroj, snad diktafon, na kterém zapnuli přehrávání mnou zažitých a zaznamenaných zkušeností s duchovní sférou. Práskla jsem mu na sebe skoro všechny osobní zkušenosti se světem duchů, andělů, zkrátka entit ne zrovna běžných pro vnímání materialistů. A jako sladkou tečku či rozbušku k té hromadě trhaviny na hmotné vnímání světa jsem to završila doznáním: „No, a nejhustší bylo, když jsem byla několik měsíců pocitově a telepaticky napojená na jednoho muže…“
Ondra mě ani jednou během mého monologu nepřerušil…
‚Ježišmarjá, co to tady blábolím? Tohle bych přece nikomu při smyslech nepřiznala?!‘ zděsila jsem se a připadala si, jako když mi někdo strhne z vnitřního zraku černou kapuci a já konečně s hrůzou zjišťuji, že jsem celou dobu nerekapitulovala svá životní dobrodružství jen sama sobě, nýbrž početnému publiku.
A zase jako kdyby něco skrze mě promluvilo směrem k Ondrovi: „No co, holt jestli mě máš mít za magora a vzít nohy na ramena, tak ať je to zavčas, ne?“
Ondra jen s potutelným úsměvem zavrtěl hlavou a prohlásil: „Páni, to mám ale speciální přítelkyni!“ A kupodivu jsem v jeho hlase nezaslechla ani náznak ironie. Naopak.
„Myslíš to vážně?“ přece jen jsem zapochybovala.
„Řekl bych, že už dokážeš rozeznat, kdy mluvím vážně a kdy si dělám legraci,“ usmál se na mě zvláštně něžně. „Mě tyhle zdánlivě nevysvětlitelné věci a schopnosti vždycky zajímaly a přitahovaly. Jen jsem nikdy nepotkal osobně nikoho, kdo by s tím měl takovéhle vlastní zkušenosti. Takže mi můžeš věřit, že jsem opravdu nadšený z toho, že se to konečně stalo.“
„Tak tedy vítej v mém světě!“ zasmála jsem se rozverně.
Má duše se tetelila štěstím a jakýmsi radostným očekáváním.
‚Je možné, že jsem konečně našla partnera, který mě bude uznávat a milovat i s mými citovými a duchovními úlety? Nebo dokonce právě kvůli nim…?!‘