Příběh o panu Hlemýžďkovi

Po své pravidelné ranní návštěvě kadibudky jsem si chtěl opláchnout ruce u přilehlé tůňky. Vzal jsem plecháček, nabral z ní vodu, polel si ruky a jak ho dávám zpátky, všiml jsem si takového toho malého žlutého hlemýžďka s hnědým čárkováním. I stalo se mi to, co se mi občas stane při sečení křovinořezem na lúce - zloměk vteřiny, během níž Ti srdce praví, že bys mohl zastavit pohyb a zvrátit neštěstí. Já jsem však pohyb dokončil a jak plecháček sklozl uchem po větvičce a dosedl ke kmeni stromu, shodil jsem přitom nešťastného pana Hlemýžďka do vody. Zžezelo se mi jej a tak jsem začal vybírat ze dna tůňky směsici bahna, listí, klacků a snad i jiných živočichů, dosud pokojně živořících tam dole. Na první pohled jsem však šneka neviděl. Odešel jsem smutně do chalupy, už jsem si začal i odříkávat tu starou havajskou techniku HO'OPONOPONO, ale nakonec jsem se stejně vrátil, navzdory dešti, abych se ujistil, jestli je pan Hlemýžď v těch vydolovaných hroudách. Nebyl tam, takže jsem začal znovu hrabat a důsledněji propátrávat dno. Našel jsem různé kusy, podobné jeho tvaru, ale byly to jen kousky jablek, bukvice a podobně. Třeba vás napadne, že jsem pak našel něco antropocentricky vzácného, ale.. našel jsem Ho. Vzhledem k tomu, kolik vůkol žije kachen, hus a kur, nechtěl jsem ho jen tak pohodit na zem - jeho původní místo pro přečkání zimy bylo strategické, proto jsem ho umístil na střechu kadibudky, pokrytou vlhkým listím a pro jistotu střechu přemostil klackem k zemi, kdyby chtěl hledat nové místo na vlastní pěst.