31. Naše nová já…

O pár měsíců později jsem se dočkala vysvětlení. Caroline s Nickem oznámili, že čekají miminko. Díky této radosti dokázali přiznat svůj předcházející krušný zážitek – Caroline jednou potratila. Nick k tomu dost upřímně přiznal, že se z toho naprosto zhroutil a pár týdnů se utápěl v zoufalství a depresích. Bylo to právě v té době, kdy jsem cítila ty ohromné vlny smutku a stesku…
Tak moc se těšil na svého prvního potomka… Brzy oznámil, že to bude holčička a vše je v pořádku.
Cítila jsem, jak prožíval příchod na svět svého prvního dítěte. Ale probíhalo to jen tak jaksi mimovolně... Nijak jsme to spolu neřešili, nekomunikovali. Byl v té době už zcela ponořený do svého vlastního života, kde jsem neměla své místo, kde mě již nepotřeboval. Jeho nádherná nová role ho zcela pohltila – hrdý, milující táta...
Trochu mě to mrzelo, přiznávám. A že jsem se chvíli cítila až zneužitá, to taky. Přesně to byl ovšem náhled mého ega. Vyšší Já mi téměř ihned ukázalo tu skutečnou podstatu. Ano, stála jsem mu po boku v jedné jeho složité a důležité životní etapě, ale bylo to přece i o mně. Tolik jsem se toho naučila sama o sobě, o partnerství… Uvědomila jsem si, že si ho vážím mnohem víc právě za to, že se rozhodl tak, jak se rozhodl – vzít si Caroline, založit rodinu. Byť mě to určitou dobu hodně bolelo. Měl se tak rozhodnout a dokázal to. A vím, že ani on to neměl vůbec jednoduché. Byla jsem na něho svým způsobem hrdá a na sebe taky, že jsem mohla být u toho a ustála to. Ne, nenalhávala jsem si, že všechno proběhlo bezchybně, to by bylo hloupé a naivní. Ale smysl toho všeho mi postupně docházel. Ne v hlavě, ale v duši. Ty prožité zkušenosti s ním a díky němu uvnitř mě dozrávaly a tvořily ze mě novou Gabrielu… Můj život nabíral směr, kterým jsem se dlouho neodvažovala vydat. A to byla ta výhra, ta odměna za to všechno…