Básník básníkovi

Znáš to příteli,
když vítr větve ohýbá
a slova dostávají tvar.
Když oči hvězd
se s pohledem Tvým kříží
ony na sebe pak berou
tíži Tvých beder.

...a ty měsíc hladíš po tváři
a nazýváš jej lunou lásky
co svítila Vám do ložnice
a něhou kochajíc se
vašich těl...
léčila Vám vrásky.

Znáš to příteli
když pero podobno
je seismografu-
tu pocity tvé skládá
do sloupců, nuže -věř mi
milý brachu, že chvěji se,
když tvá slova čtu.

Svou duši jim svěřuji,
té rezonanci beze strachu.
A tu zřím tě v plné kráse,
vědom si, že svými verši
promítl ses v čase
v podobě vloček
co tají se z nich dech.

Proč? Protože jsou
čistou pravdou prožívání
uměním v nazírání,
kvalitou tvého periskopu
co za roh vidí do duší lidí
a jinosvětů.

Proto nyní pod nohy
se Vám pletu, bych
ozdobil cestu kvítím,
neboť tajně oblékl
jsem si Váš šat...
a pod vlivem toho světla
jak pochodeň svítím.

Srdce své Vaším
srdcem sytím. Děkuji