7. Ve snu i v srdci

Ve škole jsme válčily, jak se dalo. Já a Rika jsme se díky blížící se maturitě společně věnovaly spíš biflování a naše ´srdeční záležitosti´ musely jít na nějakou dobu stranou. Občas jsme si ale dopřály ´voraz´ při snění a vzpomínání u písniček kluků z Destiny Boys, abychom zvládly ten vzrůstající neklid a obavy z té velké chvíle.
„Riko, já si normálně nedokážu představit, že bych jednou mohla mít po maturitě a žít si v klidu a pokoji,“ povzdychla jsem si jednou naivně.
„Ty seš vážně prdlouš, Niky. Na to ti fakt nemám co říct,“ zakroutila se smíchem hlavou. „Snad jen to, že v klidu a pokoji odpočívá jen víš kdo.“
„Normálně nenormální – to ti zas řeknu já,“ musela si taky rýpnout Míša, která si právě se zájmem listovala mými maturitními otázkami. „Dyť to tady máš černý na bílým! Maturitní otázky máš dávno kompletní! A pak kdo je tady puntičkář!“
„No jo, napsaný je mám, ale taky je musím mít do měsíce tady v tý budce, co mi sedí na krku!“ obořila jsem se na ni nervózně.
„A kde je jako asi teď máš?!“ vyjela na mě stejným tónem. „Vědomosti bejvaj v hlavě, jen blbec by si je rval třeba do pr...!“
„Kroť svůj temperament, holka! Nika za to nemůže, že není takovej kliďas jako ty,“ zastala se mě Rika.
„Však už mlčím,“ zašklebila se Míša. „Ale předem díky za ty maturitní otázky – budou se hodit!“
Při této větě připomínal její výraz spíš vypočítavého skřeta než chápavou sestřičku, od které bych čekala pochopení a podporu. Někdy ale přece jenom pomůže místo hezkých slovíček pořádně profackovat, aby se z člověka chcíplého a bojácného stal zase hrdina bez bázně a hany. Anebo aby se pořádně zasmál a aspoň na chvíli zapomněl na své zbytečně nafouknuté problémy.
Popravdě jsem velmi ocenila, ačkoli s určitým nedůvěřívým podivem, ten klid, který mi byl dopřán. Prostě čas bez nějakých větších šokujících odhalení, která si jakoby schválně nebo milostivě vzala na těch pár týdnů ´dovču´.
Ovšem každá dovolená jednou zákonitě musí skončit...

„Hele, tady se píše, že ve Stockholmu holky po jedenácté hodině večer nenosí spodní prádlo!“ ozval se rozesmátě Brian.
„Vážně?“ otočil se k němu s hranou zvědavostí Sasha na vedlejším sedadle.
„Jo, taky jsem to slyšel. Hned, jak přistaneme, musíme to jít zkontrolovat. Naše letadlo tam má být něco kolem jedenácté v noci, takže to bude jedinečná příležitost pro náš experiment,“ chytil se toho Colin.
Sasha se naoko zamračil a postěžoval si: „Keithe, slyšíš to? Už zase začínaj s těma svýma vtípkama!“
Keith pomalu zvedl hlavu od knihy s názvem Keep your spirit free (Udržuj svého ducha svobodného) a s vážnou tváří odpověděl: „Ale proč vtípky? Zamysli se, vždyť mají pravdu! Brian ti jen zatajil jeden důležitý fakt – slušná švédská děvčata jsou už po jedenácté hodině jistě v posteli. A nevím, jak ty, ale já s nimi docela souhlasím, že nejlepší je spát bez podprsenky a kalhotek v jemné hedvábné noční košilce.“
Letadlem se rozlehl nezadržitelný smích, který však byl téměř okamžitě přehlušen ohromnou ránou a celé letadlo se nebezpečně otřáslo.
„Co se děje?“ vyletěl ze sedadla Colin.
„Hoši, připoutejte se, máme tu menší problém – dostali jsme se do bouřky,“ ozval se rozrušený hlas pilota.
Náhle jsem s hrůzou zjistila, že stojím mezi sedadly a nejsem narozdíl od nich připoutaná. Letadlo se otřásalo, déšť vytrvale bušil do jeho trupu, v oknech se každou chvíli zajiskřilo a v očích kluků se zračila nesmírná hrůza. Stála jsem tam a pozorovala to boží dopuštění.
„Bože, prosím tě, ať to přežijem!“ vykřikl rozechvěně Brian. Další výkřik byl určen mně: “Niko, jaktože...?“
Pak cosi promluvilo mými ústy: „Všechno bude v pořádku, teď i potom...“

Probudila mě ohlušující rána, a pak už jsem začala vnímat déšť bušící na okno mého pokoje.
„Byl to sen...“ vydechla jsem s úlevou a utřela si zpocené čelo. „Nevím, jestli maj Švédíci taky takový pozdvižení, ale tady to vypadá na konec světa. Bouřky sice zbožňuju, ale to, že mně lezou do snu a dělaj mi z něj noční můru, to jim teda jen tak neodpustím,“ zabrblala jsem už zase v polospánku.

„Holky, to byla dneska v noci bouřica, co?“ přivítala nás Rika s vyvalenýma očima.
„Ani mně nemluv, vlezla mně, potvora, aji do snu!“ zašklebila jsem se, a pak jí v soukromí mého pokoje vylíčila svůj noční zážitek.
„Páni, skoro jsem o ně dostala strach!“ otřásla se Rika. „Ale říkáš, že ti pak něco řeklo, aby se nebáli?“
„No, to bylo právě na tom to nejdivnější,“ pokrčila jsem trochu zmateně rameny. „Nedokážu to popsat. Bylo to, jakoby někdo skrze mě řekl, že se nemusí bát!“
„Jak jako?“ nechápala.
„No... nevím, jak ti to... Prostě si představ...“ Pořád jsem nevěděla, jak to podat. „Hele, asi takhle. Normálně, když mluvíš, tak si uvědomuješ předem, co chceš říct, přemýšlíš o tom, ale tohle bylo takový... jako by ti někdo dal do hlavy svá už promyšlená slova a ty je jenom vyslovila... Líp to asi nedokážu popsat. Někdo chtěl, abych za něho něco řekla.“
Rika na mě koukala jako na zjevení. „A to jako kdo?“
„Ale to já nevím,“ vzdychla jsem. „Kašli na to, byl to jen sen.“
„Hm, ale zajímavej,“ kývla jen na souhlas a v tu chvíli už myslela na něco jiného. „Hele, něco jsem přinesla! Budeš čučet!“
Hned nato vytáhla z kapsy nějaký kus papíru.
„Helou, vo co gou?“ nakoukla do pokoje Míša.
„Napsala jsem text... k písničce,“ vybalila to na nás s vítězoslavným úsměvem Rika.
„Cože? Kdy, jak, proč, co...?“ zahrála Míša přesvědčivě koktavku, zatímco já jen tázavě hleděla na svou nejlepší kamarádku.
„No, co koukáte? Včera jsem měla takovou náladičku, tak jsem to hodila na ´peipr´,“ zatvářila se jakoby nic. „Když oni maj skupinu, tak bysme taky mohly zkusit něco takovýho. Ambice na to určitě nějaký máme...“
„A víš, že to vůbec není špatnej nápad?“ chytila se toho náhle Míša. „Já teda na text nejsem, ale troufla bych si složit nějakou hudbu. Už si delší dobu pohrávám s myšlenkou, že bych něco takovýho zkusila...“
„Přečtu ti ten text a určitě tě něco napadne,“ vyzvala jsem ji prorocky a začala přednášet:
„Každý občas máme strach
a rozpouštíme na řasách
tu bolest, smutek, beznaděj,
že náš život ztrácí děj.
Také občas mívám strach,
že utopím se v temnotách...
Já, mé sny, má jasná zář...
…tak zkouším skrývat svoji tvář.
Ref.: Kdo z nás se v životě byť jednou nespálil,
když v lásce srdce své druhému odhalil?
A přesto hledáme stále zas a znova
onen cit kouzelný, jež nevyjádří slova.
Kdo mi ten božský cit je schopen poskytnout?
Žena, muž, dítě... Bůh?
Jen zdánlivě těžké je správně se rozhodnout...
Tak snad nikdo na mně nepozná
mé těžké chvíle slabosti,
kdy zase dělám hlouposti
a zapomínám tajemství,
že život je nekonečné drama -
- komedie, tragedie – cokoli,
co stvořím... sama!
Ref.: Vždyť kdo z nás se v životě byť jednou nespálil...
„Tos psala o tobě a Brianovi, Riky, viď?“ zeptala jsem se, ačkoli odpověď mi byla předem známá.
Jen mlčky kývla.
Nemluvily jsme o svých citech k nim, protože ústa je možné umlčet, zamčít na sedm západů... Avšak hlas srdce nic neutiší.